Jednou k nám do třídy přišla učitelka na angličtinu a zeptala se, jestli by měl někdo zájem se seznámit s Němcem a pravidelně si dopisovat. Nejdříve jsem si říkala, že to není nic pro mě, protože mě angličtina nebaví. Ale potom, sama nevím proč, jsem to řekla doma mamce, a ona mi řekla, že je to dobrá příležitost, tak ať se jí chytnu...
Poslechla jsem jí, ale pořád jsem tomu moc nevěřila. Ve škole jsme jim museli napsat dopis, aby jsme si je rozdělili. Mě přiradili k němce jménem Franziska. Byla jsem nadšená, protože těch necelých pět dní v Německu jsme si skvěle rozumněly.
Když jsme odjížděli, tak jsme všichni brečeli jak želvy, i když jsme věděli, že se za měsíc zase uvidíme. Tentokrát zase u nás v Česku. Moc jsem se na ní těšila.
Měsíc se táhl jako štrúdl, ale nakonec jsem se dočkala. Ten další týden uběhl zase jako voda a už jsme stáli u autobusu a mávali našim odjíždějícím kamarádům. Naštěstí jsme si daly e-mailové adresy, adresy domů a mobilní telefony.
Hned jak jsem přišla domů, sedla jsem si a začala psát první oficiální dopis pro ni.
Za celý rok co jsme se neviděly, mi napsala pouze dva dopisy. Byla jsem zklamaná, ale těšila jsem se, že ji zase uvidím.
Ale pak nastalo další zklamání. Nejen ona, ale určitě i já jsem se změnila a my dvě jsme si nerozumněly....
Teď si píšu s některými z jejích kamarádek, ale ona už mi na žádný dopis neodpověděla. Nejvíc mě štve, že nevím co se stalo... ?
Martina Jurčíková, 3.ZŠ Slaný, 9. ročník
21. 10. 2009, 18:49
Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit jako účastník soutěže nebo jako běžný čtenář.
Určitě ano
43.00%
Spíše ano
17.72%
Spíše ne
15.32%
V žádném případě
23.96%
12. 10. 2017, 12:10
12. 10. 2017, 12:08
12. 10. 2017, 12:01