Co dál?

Dnes jsem vstávala brzo, protože jsem byla objednaná ke kadeřnici. Řešila jsem, jestli mám syna nechat spát, protože obvykle vstává až kolem 10 hodiny, nebo ho raději vzbudit a odvézt na hlídání k babičce. Avšak po záchvatech minulých dnů jsem ho raději vzbudila a nic neriskovala. Leda zdraví mé mámy.

Dosud jsem byla silný člověk. Všichni mi vždycky říkali, jak mě obdivují, že všechno zvládám. Ale už došlo i na mě. Už mě to dostihlo. V minulosti, i když mě syn napadl a i když mi to bylo líto a brečela jsem, vždy jsem se zas sebrala a pokračovala dál. Ale to už od minulého čtvrtka neplatí. Od té doby mě svírá neustálý strach. I když je syn u babičky, bojím se okamžiku, kdy zase dorazíme domů a budu s ním sama. A ten neustálý strach mě  ochromuje. Je mi jasné, že situaci musím řešit.

Nejprve volám synově psychiatričce. Tentokrát ji však opravdu potřebuji spíš já než syn. Opět se hroutím a brečím jí do telefonu. Navrhuje, že syna umístí někam do léčebny, ale to odmítám. Není to řešení a mohlo by to jeho stav zase zhoršit. Stejně bych se neuklidnila, protože bych stále myslela na to, co bude až a jak se vrátí. Říká, že si nutně potřebuji odpočinout a aspoň chvíli vypnout a předat péči o syna někomu jinému. Ale komu? Rodiče a hlavně otec na tom zdravotně vůbec nejsou dobře a nikoho jiného, kdo by byl ochoten a zvládl to, nemám. Ještě mě napadá můj přítel, ale jeho schopnostem v tomto směru příliš nedůvěřuji. Přesto je to momentálně jediné, co mě napadá a co je okamžitě k dispozici. Zeptala jsem se lékařky, zda si můžu vzít jedny léky na zklidnění, které už syn nebere. Domlouváme se na tom jako na okamžitém řešení, ale mám si vzít ty slabší, aby mě to neuspalo. Jsem však už tak zoufalá, že si je skutečně beru. Já, která jinak po lécích sahá až když není zbytí.

Dále zkouším kontaktovat APLU a jejich specialistu na problémové chování autistů. Bohužel jsem se nedovolala. Zkusím to později.

Další tedy zkouším kontaktovat ředitelku jejich zařízení, kde bydlí právě takoví klienti. Paní ředitelka je ochotná a navrhuje několik možností. Bohužel žádná z nich není okamžitá. Vzhledem k nadcházejícím prázdninám, kdy budou pořádat tábory, dovolené a prostě fungovat jiným režimem, se mému problému budou moci začít věnovat až od září. Od září také budou otvírat respitní centrum, kam by případně časem syn mohl chodit na víkend, na týden až na tři, abych si třeba odpočinula nebo kdybych to potřebovala. Ale k tomu bude dlouhá cesta, aby si tam zvykl, líbilo se mu tam a nezhoršilo to zase jeho stav, jako pobyt v Opařanech. Další možností je osobní asistent. Jenže problém je zase v tom, najít vhodného člověka a hlavně naše bydliště. Spojení veřejnou dopravou k nám z Prahy znamená minimálně 2x přestupovat, tedy cesta tak na hodinu a půl. Při návaznosti spojů. Bude to finančně náročné i kdyby měl chodit třeba jen 1x až 2x týdně. Ale potřebuji někoho na pomoc v nouzi. Opět to však začnou řešit až od září, takže bude trvat několik měsíců, než se najde vhodný člověk. A míra jejich pomoci a využitelnosti všech nabízených služeb bude opět závislá na mé schopnosti vše zaplatit  (budu-li na to mít).

Ačkoli je teprve 11 hodin, syn chce obědvat. Ani se mu nedivím, vstávali jsme brzo a i já už mám hlad. Moje máma nám s sebou dala oběd, takže nemusím vařit. Najíme se tedy a navrhuji synovi, jestli nechce jít spát. Jde ochotně. Já si také lehám k televizi a zavírám oči. Jenže televize mě ruší, takže se přestěhuji do ložnice a usínám. Léky asi opravdu fungují, protože jsem vzbudila až v půl páté. Syn asi také spal, vypadal na to. Takže jsme se nasvačili a ještě jdeme na zahrádku využít večerního sluníčka.

Léky mi přece jen pomohly. Aspoň trochu se mi uvolnilo to sevření žaludku strachem, co cítím už pět dní. Za těch pět dní jsem taky už kilo zhubla. (Což není žádná škoda, protože ještě dalších 10 bych potřebovala. Ale tohle není zrovna vhodný způsob hubnutí.) A taky když se na sebe podívám do zrcadla, vypadám dost špatně. (Navzdory zásahu kadeřnice.) Vypadám strhaně a staře. Kam se poděla moje jiskrná osobnost a můj šarm?!

Dnes má svátek Cecílie

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

42.98%

Spíše ano

17.73%

Spíše ne

15.32%

V žádném případě

23.97%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3283