Už je konec!

 Dnešní den byl velice zvláštní, neboť už jsem cítila, že konec u koní se blíží. Včera jsem loučila s areálem a den si užila s kamarádem, ale dnes už to nebylo tak veselé. Ve škole každá hodina byla jako den, protože jsme skoro nic nedělali, já jen ležela na lavici a čekala.

 Když jsem přišla s Gábi na koně, na hodinu jízdy jsme tam byly jen my. Snažila jsem si to užívat, protože kámoš nás rozesmíval, ale přesto jsem věděla, že dnes je to naposledy, kdy je vidím. Dnes jsem si vzala Unikáta a Gábi Perginu. Byly jsme v hale, skákaly a já cítila touho užívat si, jenže obě jsme byly úplně mimo. V mém krku byl stále větší knedlík, nemohla jsem dýchat, a chtělo se mi plakat.

 Celou hodinu jsem se překonávala, jenže když pak přišlo loučení, již vydržet jsem to nemohla. Prvně jsem obejmula Unikáta, který mi moc nepomohl, protože mi položil hlavu na rameno a přitulil se. Zní to možná divně, ale bylo to tak. Možná, že i cítil co se děje, protože ostatní koně to poznali také. 

 Nesnáším loučení, už jen proto, že situaci, kdy musím odejít...jsem už jednou zažila. Zažívat to po druhé je ještě horší, protože zde jsem byla šťastná, možná tou nejšťastnější. Teď už vím, že s nima jsem všechno, ale bez nich nic, teď už vím, že je nikdy neuvidím. Možná tu partu lidí ano, ale ty koně už nikdy. Velice mne to mrzí, protože jsem si už moc zvykla, jenže tohle už se ovlivnit nedá. Musím prostě říci konec a  minulost na kterou nikdy nezapomenu! 

 Nezbývá mi nic jiného, než hledat štěstí opět jinde. Já odufám, že se mi to podaří, ale bude se mi stýskat po Smečenské hale, jízdárně, prostě po celém Smečně a o těch koních?...Radši ani nemluvím.

 Zítra ráno jedeme pryč se školou. Jelikož už jsme na konci deváté třídy, máme rozlučkový výlet. Jedeme někam pod Blaník. Tak doufám, že si to užijeme. Počasí nám sice moc přát nemá, ale nikdy nevíme co se stane, stejně jako já nevěděla, že se někdy může stát to, co se právě dělo...

Určitě ano

42.98%

Spíše ano

17.73%

Spíše ne

15.32%

V žádném případě

23.97%