Není to fér..

Víte, asi se Vám dnes spíše svěřím a ne že napíšu zážitek ze svého dne. Je mi osmnáct. Odmalička jsem byla sama. Nikdy jsem neměla sourozence a pořád jsem chtěla někoho, s kým bych mohla být a protože mamka asi druhé dítě mít už nemohla, nikdy se nezadařilo a sourozenec prostě nebyl, není a asi ani nebude. Tak mi koupili morčátko.

První morče se jmenovalo Monty a žilo sedm let. Pak už díky tomu, jak bylo staré, nemohlo jíst pít ani vylučovat a tak jsme ho nechtěli nechat trápit a veterinář zasadil konečnou injekci. Asi to byla úleva. Pak mi ale bylo moc smutno.

Koupila jsem si druhé morčátko. Tentokrát Filípka, který se dožil pěti let a našla jsem ho nataženého v v kleci. Morčátka byla zvířátka mazlivá a moc hodná, ale naši už třetí dovolit néchtěli. Nakonec svolili, že si mohu koupit křečka. Mám ho dodnes, ale je to zvíře, které neustále spí. Není to mazel a tak se na něj spíš můžete jen dívat.

Ke svým nedávným osmnáctým narozeninám jsem ale dostala to, co jsem si celý život přála hned po sourozenci. Pejska. To jistě víte. Moje fenka Meginka. Ale víte co? Život je strašně nespravedlivý.

Moje fenečka je hodně nemocná a to jsou jí teprve dva měsíce a pár dní. Každým dnem se dívám na to, jak se mu tu trápí. Snažíme se jí pomáhat, neustále jsme u veterináře, ale nějak beznadějně. A já nedělám nic jinýho, než že tu pláču a přeji si, aby se zase uzdravila a byla tak čiperná a milá jako ten měsíc, co jí mám. Předtím musela být ještě u maminky.

A tak se mi to teď všechno nějak hroutí a dnes jsem dokonce zaslechla, že jestli se bude trápit, tak jí trápit nenecháme a uděláme to, co tenkrát s morčetem. Konečn jsem si připadala tak, že můj život něco konečně pořádně vyplnilo. Mazlivý úžasný štěňátko. A teď by se to mělo všechno zase měnit? Proč? Ptám se sama sebe, ptám se okolí a nikdo mi to nechce vysvětlit. Proč je život tak nefér a chce mě připravit o mého nejvěrnějšího přítele?

Určitě ano

42.98%

Spíše ano

17.73%

Spíše ne

15.32%

V žádném případě

23.97%