Tereza sice píše způsobem, který mně osobně příliš nevyhovuje. Příliš často píše jen v náznacích a pokud čtenář nezná okolnosti a pozadí či souvislosti, nechápe to. To mi vadilo už na její první knize Indiánský běh. Ale v tomto případě již autorka popisuje období a lidi, které já sama znám, takže jsem věděla, o čem to je. Aspoň většinou. Všechna jména jsou samozřejmě v knize změněna. Jak jsem psala, kamarádka mě zrazovala od čtení této knihy, protože popisovala i její život. Ale možná o to víc jsem na knihu byla zvědavá.
Tereza napsala scénář k filmu Smradi, který pojednával o jejích adoptovaných rómských dětech a problémech s nimi tak ve věku kolem 10 let. Kniha Rok kohouta pak popisuje období těsně před jejich zletilostí. Na vlastní kůži si ověřila, že výchovou se dá ovlivnit jen velmi, velmi málo. Že povaha člověka je daná už při narození jeho geny a ty výchova nezmění.
Její adoptovaní synové ani v nejmenším neoceňovali, co pro ně udělala tím, když je adoptovala. Že jim poskytla mnohem lepší život, než by je čekal v dětském domově. Svá přání (nikoli potřeby, ale jakákoli přání) považovali za to nejdůležitější, co musí být vždy a za všech okolností splněno. Za tím účelem doma kradli všechno a cokoli, co nebylo zamčeno. Peníze, otcův pracovní notebook, jídlo, alkohol, bratrovy boty, kolo…Absolutně ničeho si nevážili. Pokud i schválně zničili své oblečení, automaticky očekávali, že ho rodiče okamžitě nahradí novým. Nechodili do školy, fetovali, odmítali se v budoucnu živit poctivou prací. Chtěli si užívat a mít spoustu peněz, ale bezpracně. Oba nakonec skončili v diagnostickém ústavu, odkud utíkali. Okamžitě po dovršení zletilosti odešli jak z domova tak z ústavu a žili jako bezdomovci, u kamarádů, z krádeží a bůh ví jak ještě. Mladší přivedl 14 letou dívku do jiného stavu, ale přitom snad ani nebyl schopen pochopit, co způsobil či co z toho pro něj plyne.
Tereza strašně moc toužila po rodině a dětech. Sama několikrát potratila a proto situaci řešila adopcí. Nakonec se jí povedlo porodit i jedno vlastní dítě. Paradoxně právě toto vlastní dítě jakoby upozadila, protože s ním žádné výchovné problémy nebyly, protože nevyžadovalo tolik její pozornost, a tak vlastně doplácelo na problematické sourozence.
Tereza si splnila své přání mít děti pomocí adopce. Nedopadlo to však dobře. V knize se zamýšlí nad otázkou, zda zklamala ona či zda neměla nikdy šanci cokoli z chování svých dětí změnit. To mi připomíná jedno pořekadlo: „Dávej pozor, co si přeješ. Mohlo by se ti to splnit.“
Je mi Terezy líto. Té marnosti její snahy. Toho, jak to vše dopadlo. Že ať dělala, co dělala, nebylo jí to nic platné a její dobré úmysly přišly vniveč.
Václava Hrabáková, Černuc
05. 06. 2010, 20:27
Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit jako účastník soutěže nebo jako běžný čtenář.
Určitě ano
42.98%
Spíše ano
17.73%
Spíše ne
15.32%
V žádném případě
23.97%
12. 10. 2017, 12:10
12. 10. 2017, 12:08
12. 10. 2017, 12:01