Náš první letošní trh v Ředhošti

Je neděle, málem už léto a na mojí zahrádce zeleniny zatím moc zasazené není. Sice jsem v pátek jela do městečka pro sadbu, ale bohužel asi moc pozdě, protože toho už moc neměli. Takže jsme se všichni kolektivně dohodli, že si opět po roce vyrazíme do Ředhoště na trh. Tam snad (alespoň co se sadby týče) seženete úplně všechno.

Takže já, dcera a přítel vyrážíme po ránu do Ředhoště. Tedy po ránu. Už je po osmé a dcera pořád nikde. Takže jí volám. Samozřejmě že zaspala a teprve jsem jí probudila. Vyrážíme proto se zpožděním.

Všechna pole, louky, sady i jinak nevyužitelné svahy v okolí této vesnice se přeměnily v parkoviště. Mít tady pozemek je určitě terno. Kdo tady byl, tak ví. Je tu víkend co víkend velká spousta parkujících aut. Co auto, to 20,-Kč za parkování. Ulice ve vsi a nyní už i velké přilehlé pole je zas stánek na stánku. Prodává se tu lecos. Určitě co do počtu vedou stánky Vietnamců. K nim chodíme na závitky. (Snídani doma totiž v takovém případě vynecháváme.) Sice to není žádná dietni strava, když jsou smažené a nasáklé olejem, ale čas od času to snad nevadí.

Pro co hlavně sem jezdíme, je právě ta sadba všeho možného - kytičky, stromky, keře, zelenina či ovoce. (Patří jahody mezi ovoce nebo zeleninu? )Sice jsem sázela cukety, salát, kedlubny i okurky vlastní ze semínek, bohužel vzešla mi pouze jedna okurka a čtyři kedlubny. Jinak nic. Určitě to bylo tím, že jsem měla loňskou sadbu.

Nakonec saláty jsem dostala sadbu od táty, ten naopak nevěděl, kam ještě by je mohl zasadit. Rajčata zas zasela ve velkém dcera a taky jí vzešla všechna. Takže dokupuji jen ty okurky, cukety, červená rajčata, protože ta od dcery byla žlutá. Dcera naopak touží po jahodách. Bere na zkoušku pnoucí i půdopokryvné. Přítel zas kupuje na zkoušku melouny, protože má na zahradě už ohromnou hromadu kompostu. Tam by se jim mohlo dařit. Já zas neodolám leknínu. Sice jich mám už plné jezirko, ale jen růžové a žluté a tenhle prý pokvete lososovou barvou. Tak jsem zvědavá.

Ale co nás (alespoň nás děvčata) vždycky nejvíc rozněžní, jsou zvířátka. Všechna bez výjimky. My jsme z toho druhu, co by nejraději na všechna zvířátka hloupě žvatlal, něžně se s nimi mazlil a muchloval, měl je za člena rodiny a tudíž je nikdy nemůžeme chovat na maso. To však dceři nebrání, aby co chvíli nezvolala: „Jé, to je krásné kůzlátko! Já chci kůzlátko. Nebo tenhle obrovský králík! Mami, nechceš si pořídit ovečku?...“

Samozřejmě, že si žádné takové zvířátko nepořídíme. Žádnou ovečku ani kůzlátko, králíka ani slepičku, ani fretku či křečka, dokonce ani kočku či pejska. Ačkoli ty chodíme nadšeně okukovat pokaždé. Dnes nám dokonce majitel vnucuje pochovat štěnátko černého labradora. Chovám si ho, pomazliím se a pak vracím. I když není drahý, stejně si ho nemůžu pořídit. Mít totiž doma zvířátko je velká zodpovědnost a každodenní starost. Pak taky ty komplikace, kdy chcete odjet na dovolenou. Znám to, protože máme doma dvě kočky. Dcera už má doma kočku, psa a dva potkany. Takže i když se jí štěňátka taky líbí, neodvažuje se přinést domů další zvířátko. Tvrdí, že to už by doma měla úplný zvěřinec. Přítel má doma jen psa, zato již 18ti letého. Ale štěňátka chodí okukovat taky a už přemýšlí, jakého si pořídí, až mu umře Beruška. Bez pejska zůstat nechce.

Mám ten mumraj na trhu docela ráda. Ať sem jedu kdykoli, vždy si něco koupím. I když už na zahrádce nemám místo, přesto si vždy nějakou hezkou kytičku přivezu a někam jí ještě vmáčknu. Dnes to je leknín. Jen je lépe chodit maximálně po dvou, protože tři lidé už se zastavují moc často u stánků, které zajímají jednoho, druhého či třetího, nebo se dva zastaví a třetí se jim ztratí apod. Ani za celé dopoledne se nedá projít úplně všechno. Aspoň mně se to ještě nikdy nepovedlo.

Dnes má svátek Barbora

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

42.91%

Spíše ano

17.69%

Spíše ne

15.36%

V žádném případě

24.04%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3295