O rakovině II

Včera jsem psala o své rakovině. Téma je to ale obsáhlé, proto dnes pokračuji dalšími událostmi.

Jsme možná nějaká prokletá rodina, protože ta moje rakovina, byla až poslední v řadě v naší rodině. Vše začalo ještě před mou svatbou, kdy onemocněl tchán. Měl nádor na mozku. Začalo to nenápadně tím, že začal zadrhávat v řeči. Později zapomínal slova, těžko hledal výrazy. Zemřel 14 dnů po naší svatbě jen asi 3 měsíce poté, co mu lékaři nádor našli.

Pak to byla moje tchýně, která měla nádor prsu. Měla i spoustu jiných nemocí, ale rakovina jí byla osudná. Zemřela 4 měsíce před dceřinou maturitou.

Dlouho jsme nikdo nevěděli, že i moje neteř byla na operaci nádoru v břiše. Sestra to tajila před celou rodinou a nechtíc se prořekla až dva roky poté.

Možná to chválně před rodinou tajila, protože tou dobou byl s rakovinou nemocný i náš táta. Bojuje s ní už pomalu 10 let. Je to neustálý kolotoč operací, chemoterapií, dobrých a špatných období, ucházejících a katastrofálních výsledků vyšetření a neustálých obav, co bude zítra.

Nejhorší ale pro mě osobně byla rakovina mého mladšího syna. Když klukům bylo 6 měsíců, dostali chřipku. Jenže i když už byli zdraví, mladší syn stále kašlal. Šli jsme proto na rentgen plic a syn skončil v nemocnici se zápalem plic. Protože druhého syna a dceru jsem měla ještě doma, byl v nemocnici sám. Po týdnu mi řekli, že syna převezli do Motola, že tam s námi chtějí mluvit, že syn leží na onkologii, ale abych se nelekala, že to je proto, že na dětském malují.

Když jsme s manželem čekali na chodbě na doktora, v kočátku vezli miminko. A já jsem si říkala: „je to můj syn? Není to můj syn?“ Neviděla jsem ho 14 dnů, doma jsem měla jeho věrnou kopii a já jsem svého vlastního syna nemohla poznat, jak se změnil. Měl nádor v hrudníku, který mu ztlačoval plíce, obrůstal srdce, prorůstal mezi žebry. Než za týden došlo k operaci, jedna plíce už mu nepracovala vůbec a druhá jen z poloviny. Za ten další týden se změnil ještě víc. Nevím jestli mi uvěříte, ale bylo na něm VIDĚT, že umírá.

Doktor mi řekl, že rakovina u malých dětí postupuje velice rychle, ale potom se zase mnohem lépe hojí či léčí. Děti mají větší šanci se uzdravit.

Následovali tři roky chemoterapie. Každý měsíc syn nejprve jezdil na týden do nemocnice na kapačky, posléze už jen na jeden den na kapačky a zbytek léky doma, nakonec už jen na kontroly a léky doma. Byly to ale také tři roky velmi vysokých horeček a studených zábalů. Tři roky, kdy po kapačkách týden jen ležel a byl rád, že dýchá. Další týden jakž takž začal dělat to, co už uměl dřív, třetí týden se něčemu novému naučil. Pak však následovala další dávka a syn byl opět na začátku a byl jen rád, že vůbec dýchá. Vše naučené zapomněl.

Ačkoli dnes nemluví vůbec, když mu bylo 9 měsíců, začal říkat máma, táta, bába, papů. Jenže to trvalo jen 2 měsíce a po další chemoterapii mluvit přestal úplně a navždy. I díky této léčbě jeho vývoj nebyl takový, jaký by měl být. Cvičili jsme Vojtovou metodou, takže nakonec skoro ve dvou letech konečně začal lézt, sedět a chodit. Zkoumali jsme, jestli vůbec slyší, protože na své jméno nereagoval. Říkala jsem si, jak mám šikovné dítě, protože dokázal úžasně roztočit zavařovací víčko na stole jako káču. Až o mnoho let později jsem zjistila, že to jsou autistické projevy.

Rakovina se vyléčila. Autismus však vyléčit nejde. Ačkoli má za s sebou 10 let školní docházky do autistické třídy speciální školy, připadá mi, že jsme stále či opět na začátku. Že jsme se nic nenaučili. Nebo nic, co by bylo prospěšné pro praktický život. Připadá mi, jako bychom všechny starty do života vždy zkazili a rozhodčí nás vždy opět vrátil na začátek. Snad ten současný začátek alternativní komunikace konečně také povede k cíli.

Dnes má svátek Cecílie

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

42.98%

Spíše ano

17.73%

Spíše ne

15.32%

V žádném případě

23.97%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3283