Pěší túra

Ráno mě budí déšť. Nijak velký, ale přesto prší. Škoda, chtěla jsem dnes vyrazit na další dlouhou procházku.

Stoupám si aspoň na váhu, abych zkontrolovala, zda jsem nepřibrala. Nedržím totiž žádnou dietu, kromě procházek ve svižném tempu a práce na domě žádný pohyb nemám. Naopak denně mlsám nějakou tu sušenčičku. Ale asi ten pohyb, co mám, a porce, které jsem trochu zmenšila, jsou dostačující, protože jsem zhubla další kilo. A nebo zafungoval zákon schválnosti. Dlouho jsem si totiž ve skříni schovávala oblíbené oblečení, které mi už bylo malé, s tím, že do něj jednou zhubnu. Jenže letos už jsem tuto naději vzdala a když vybírali oblečení na charitu, všechno jsem jim dala. No vida! A hned hubnu! Takhle se na to musí! Zákon schválnosti či nějaká vyšší moc chce, abych si, až zhubnu, koupila oblečení nové a nechodila ve starých modelech. Vědět to dřív, mohla jsem být štíhlejší už dávno.

A štěstí mi přeje i dál, protože počasí se krásně vyjasňuje a tak dnešní procházce už nic nebrání. Tu trasu po vesnici už máme okoukanou, tak dnes mám v plánu výlet do sousední vesnice. A zároveň toho využiji a objednám se tam u kadeřnice. Ale protože nebe se mi zdá přece jen tak trochu zatažené, raději nám dnes přibalím batoh, protože pití si po téhle cestě nebude koupit kde, pláštěnky by se při zpáteční cestě v průtrži mračen taky mohly hodit a kdyby opravdu začalo pršet, tak by se hodily i mikiny, aby nám bylo tepleji. Ještě jablko a sušenky na svačinu, peníze na kadeřnici (co kdyby mě chtěla ostříhat hned), telefon (kdyby se něco stalo) a jde se.

Až cestou mě napadá, že vlastně s sebou nemáme vůbec žádné doklady. A kdyby se mi něco stalo, nikdo by nevěděl, kdo jsme. Syn by se o sebe nedokázal postarat, ani o sobě nic říct. Hned se mi vybavují zprávy, co jsem slyšela asi před půl rokem, kdy v bytě našli po 14 dnech dvě mrtvé ženy. Starší, 70 letá, zemřela přirozenou smrtí. Mladší, její 50 letá postižená dcera, zemřela týden po své matce hlady a žízní, protože, stejně jako můj syn, se o sebe nedokázala postarat. A tohle mě děsí také. Co se jednou se synem stane, až já nebudu schopná se o něj starat.

Příště musím vzít doklady a možná pořídit nějakou cedulku s vysvětlením a kontakty, kdyby něco. To mě zas inspiroval jeden film.

Dnes je ale dnes a černé myšlenky tu nemají co dělat. Sluníčko krásně svítí, větřík pofukuje, my si to rázujeme po silnici do vedlejší vesnice. I ta silnice je hodně vedlejší. Za celých 3,5 km nás mine pouze jediné auto, žádné dýchání výfukových plynů si nepředstavujte. U kadeřnice narážím na zamčené dveře, takže stejně vytahuji telefon a volám jí. Dozvídám se, že jsou celá rodina nemocní a mám se ozvat až příští týden.

Je opravdu nádherné počasí, syn je venku spokojený a ani mně se nechce obrátit to na cestu zpět. Takže uděláme vlevo vbok a pokračujeme do další vesnice, tam opět vlevo vbok a polní cestou až k železniční trati. Tam do třetice vlevo vbok a podél trati se zase vrátíme zpět do naší domovské vísky. Aspoň doufám, že můj předpoklad je správný.

No a v polích a na polních cestách už nepotkáme vůbec nikoho. Tedy kromě zvěře, ptáků, hmyzu, květin, rozkvetlých stromů a nádherné vůně. Dokonce i po tom deštivém ránu to s bahnem není tak zlé, jak jsem se obávala. Už mi chybí jen ty teleskopické hůlky a budu vypadat jako sportovec. Že bych si našla aspoň dva klacky? Hahaha. Jasně, že to neudělám.

Po cestě přes pole k pruhu stromů, za kterými doufám, že bude ta železniční trať, slyšíme v dálce houkání vlaku. Takže směr je správný. Jenže když dojdeme k tomu pruhu stromů, za ním je další pole a za ním další stejný pruh stromů. Ale polní cesta zatáčí vpravo, takže směrem od našeho domova. Jenže přes pole vzrostlé vojtěšky se mi jít nechce, to by syn nemusel dobře snášet, takže se vydáváme vpravo a já doufám, že nakonec k té trati dojdeme. A taky že ano. Cesta posléze vede šikmo přes pole a za druhým pruhem stromů už je očekávaná železniční trať. Teď už jsem si jistá, že vím, kde jsme, že jdeme dobře a že můj předpoklad byl správný.

Skoro je mi líto, že ta cesta netrvá ještě déle. Dnes je opravdu skvělý den na takovou túru. Ani těch 2,5 hodiny dnešní chůze a asi 11-12 nachozených kikometrů mi nepřipadá moc. O syna obavy nemám, ten už ve škole dostal diplom za neúnavného chodce na túrách. Budeme podobné pořádat častěji syn bude spokojený a i další kila určitě brzy zmizí.

Dnes má svátek Cecílie

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

42.98%

Spíše ano

17.73%

Spíše ne

15.32%

V žádném případě

23.97%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3283