Rodinná idilka

Není tomu tak dávno, co jsem, jako asi většina mládeže, ohrnovala nos nad rodinnými výlety a odmítala se zúčastňovat jakýchkoliv společných oslav. Postupem času jsem však ve všech těch věcech našla malé, přesto patrné zalíbení. 
A dnes, na 67. narozeniny mé babičky, se právě v jejím bytě sešlo příbuzenstvo z různých koutů Čech. I když jsem neměla zrovna náladu na veselí, rozhodla jsem se oslavy na chviličku zúčastnit, zejména kvůli své babičce, jelikož je to osoba, kterou mám nesmírně ráda a vím, jak by ji má nepřítomnost mrzela. Nic víc, než šálek kávy a pár zdvořilých úsměvů jsem od toho neočekávala a ani ve snu by mě nenapadlo, že to dopadne tak, jak dopadlo. Větám typu "Ty jsi ale vyrostla, bych tě ani nepoznala." jsem se sice nevyhnula, napříč mému očekávání jsem ovšem byla mile překvapena. Skvěle jsem si popovídala jak s tetou, tak se sestřenkou, která se mi přiblížila nejen věkem, ale i myšlenkami. Vidíme se maximálně třikrát do roka a o to jsou naše setkání zajímavější. Nejhezčí na tom je, že když jsme byly malé, byly jsme každá úplně jiná a moc jsme si nerozuměly. V současné době však zjišťujeme, že jsme si podobné víc a víc, z čehož má radost hlavně babička. Na oslavu dorazila i prateta, kterou jsem neviděla snad od mých deseti let a i s tou, jsem si měla překvapivě co říct. Naše společné téma byli psi, jelikož teta má nádherného ratlíka jménem Barny a já psy, ostatně jako všechny zvířata, miluji nadevše. Postupem času bylo odhaleno zjištění, že malý Barny odmítá pohlazení, natož vyvenčení od kohokoli jiného, kromě mne. Když už jsem tedy nemohla vydržet vykrmování mé babičky, v čemž je mimochodem mistr, šla jsem se projít s Barnym a moje dosavadní mrzutá nálada zmizela. Mne samotnou zaskočil fakt, že to je zásluha především mé rodiny. Vrátila jsem se asi po deseti minutách zpět k babičce a viděla, že rodiče odchází. Trochu kvůli babiččinému přemlouvání, ale zejména díky skvělé, nenucené atmosféře jsem se rozhodla ještě zůstat. A rozhodně jsem neudělala chybu. 
Je o mně známo, že nemám příliš v lásce malé děti, stejně jako nemají rády ony mne. I v tomto ohledu jsem nepřestala zírat, a nebyla jsem sama. Moje druhá sestřenka, které jsou čtyři roky, byla snad první dítě, které se při pohledu na mě nerozbrečelo. Dokonce se pomalu a nenápadně drala do mojí pozornosti, zprvu tím, že mi nosila bonbony, později mi vylezla na klín. Musím přiznat, že mě to trochu zarazilo a dvakrát příjemné mi to nebylo.Ani nevím, jak se to stalo, ale zanedlouho jsem si společně s Adélkou vyťukávala "Skákal pes přes oves" pomocí čínských hulek. Nakonec jsme skončily v ložnici, zavaleny lavinou hraček a bonbonů. Pobavil mě pohled na mé překvapeně zírající příbuzenstvo, měla jsem ovšem podobný pocit, jako oni. Nebylo to poprvé, kdy jsem měla příležitost přiblížit se dětem o něco blíž, ale nikdy jsem ji nevyužila. A to proto, že jsem nechtěla.
Celý dnešní den tedy dopadl úplně jinak, než jsem předpokládala. Z očekávaných dvaceti minut, se vylouply čtyři hodiny a z nudné povinnosti se stala velice příjemná, rodinná oslava. Všichni jsme se rozloučili, zamávala jsem sestřenkám a chystala se k odchodu, když jsem za sebou uslyšela jekot. Otočila jsem se přesně ve chvíli, kdy mi má malá sestřenka skočila do náruče a políbila mě na tvář.Adélka i její rodina odjeli a já zůstala stát na místě, a možná že si budete říkat, že to přeháním, ale já byla jednoduše dojatá. Poprvé jsem pochopila, co se v dětech skrývá a proč jsou z nich všichni paf. Dětská láska je totiž tak neskutečně upřímná, až vám z toho měkne srdce. V dětských očích se toho ukrývá mnoho, co jsem doposud neviděla. A i když jsem přesvědčená o tom, že já vlastní děti nechci a mít nebudu, dívám se na ně teď úplně jinak, než dřív.  

Dnes má svátek Emílie

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

43.00%

Spíše ano

17.72%

Spíše ne

15.32%

V žádném případě

23.96%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3284