Meg na výletě

Jednoho krásného dne, tuším, že to bylo sedmého května roku dva tisíce deset, jsem na sobě pocítila obrovskou únavu. Dostával mě z ní přítel, který se mi chvilkama i musel smát. Byla jsem naprosto nemožná. Pletly se mi nohy, mluvila jsem asi trochu zcestně a nevnímala jsem. Bylo to naštěstí jen chvilkové umučení únavou. Brzy to přešlo.

Když jsme dorazili domů, zjistili jsme, že Meg není doma. Pro ujasnění, Meg je ten můj hafík. Zjistila jsem, že si ji naši vzali sebou na výlet po nákupech. Mají na ní proutěný košík vystlaný dekou a ručníkem.

Cesta tam byla prý dokonalá. Megina se válela v košíku a vypadala moc spokojeně. Dokonce vzbudila dojem, že se ráda vozí autem. Jak zvláštní na hyperaktivní štěne-celou cestu ležela. Jenže cesta zpátky se jí již tak moc nelíbila, že prý dokonce překňučela i rádio v autě. Když přijela domů, vlezla si k mističce s vodou a granulkám, nadlábla se, napila a vlezla do pelíšku. A víte co? Spí doteď. Díky bohu.

Ale povím vám ještě něco. Já jsem absolutně dokonale utahaná. Naštěstí se snad dnes vyspím, noční službu vede totiž můj otec, který celý týden chodil na noční, proto jsem se vůbec nevyspala. Pes je zkrátka jako mimino, každé tři hodiny kňučí. Až na to, že nekňučí hlady, ale jen proto, aby si sní někdo hrál.

Takže:

,,Zapůjčím Vám psa, je to fenka, je hodná, přítulná, čistotná. Podotýkám ovšem, že pouze zapůjčím. Třeba ale klidně i na každou noc. Ale darovat Vám ji nemohu, je to totiž důležitý člen rodiny. A asi už navždy bude."

Určitě ano

42.90%

Spíše ano

17.69%

Spíše ne

15.35%

V žádném případě

24.06%