Smolařka dne aneb tanec v dešti

Dnes je počasí tak akorát na spaní. Nejraději bych zalezla zpět do teplého pelíšku a nechala si zdát o něčem krásném. Ale copak to jde? Většina lidí si prostě něco takového dovolit nemůže a já také ne.

Venku je počasí, že by se opět uplatnilo zimní oblečení. Pěkně studeně to fouká. Právě proto jsem synovi dala kromě bundy i čepici a raději i rukavice, když dopoledne s rodiči pracujeme venku, kde dláždíme jeden malý prostor.

Za ty tři hodiny, co jsme venku, jsem docela vymrzla. A to jsem se hýbala, každou chvíli šla domů vařit teplý čaj nebo něco přinést. Natož syn, když se jen na nás díval.

Počasí stále vypadá, že každou chvíli začne pršet. Je stále zataženo. I když prádlo jsem přesto ven pověsila. Doufám, že ho vítr vysuší. Ani na pravidelnou procházku odpoledne se mi moc nechce.

Jenže synovi se chce. Odkládám to většinu odpoledne. Před půl pátou ale rezignuji a vyrážíme na vycházku. Samozřejmě jsem za frajerku, takže nic na hlavu si neberu, abych nevypadala jako blbec. Synovi oblékám mikinu s kapucí a na to větrovku. Aspoň tu kapucu, když bude zima. Ta nebude tak nápadná jako by byla zimní čepice.

Máme za sebou teprve jednu pětinu naší obvyklé trasy, když začíná poprchávat. Jsme skoro v polovině trasy a už prší docela dost. Právě jsem pochopila, k čemu má člověk obočí. K tomu, aby mi voda netekla po obličeji rovnou do očí, ale zachytávala se v obočí a kapala z něj. Z vlasů mi crčí voda. Je na mě pohled buď smutný či zábavný. Podle úhlu vašeho pohledu. Podle toho, jestli byste se mnou soucítili či ze mě měli legraci. Syn je na tom díky kapuci lépe.

V polovině trasy se můžeme rozhodnout, jestli jít domů či pokračovat druhou půlkou. Strašně, strašně moc doufám, že syn bude chtít jít domů. Bohužel nechce. Moc se mu líbí procházet se v dešti. Takže rázujeme dál. Doufám, že za okny není moc lidí a nepozoruje okolí. Pasažéři z kolemjedoucích aut na nás koukají udiveně a snad i trochu s odporem. Chápu to. Asi momentálně vypadáme jako nějací urousaní bezdomovci, jako někdo bez rozumu, když se courá v dešti. Nebo někdo pod vlivem drog či alkoholu, kterému je jedno nebo ani nevnímá, že prší. Ale nic z toho nejsme, opravdu ne! Jen mám prostě smůlu. Za celý den prší jen půl hodiny a tu já si zrovna vyberu pro naší procházku. A když už máme za sebou tak čtyři pětiny naší trasy, pršet přestává. Než dojdeme domů, už neprší vůbec. No nejsem já smolař?

Dnes má svátek Barbora

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

42.91%

Spíše ano

17.69%

Spíše ne

15.36%

V žádném případě

24.04%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3295