K snídani koktejl a k svačině ,,Generála Nila"

Dnešek byl výjimečný, byl to totiž den bez školy. Ale ono zase jak se to vezme. Škola oficiálně byla, ale druháci a třeťáci z gymnázia byli pozvaní do kina, kvůli dnům polské kultury v našem městě. Promítat se měly dva filmy, jeden s názvem Generál Nil a druhý s názvem Katyň (všem asi daleko známější).

Ráno jsme měli být u kina ve třičtvrtě na devět. Na náměstí mi cesta trvá asi jen deset minut, i přesto jsem tam byla již v půl osmé. Nemohla jsem tam přece nechat čekat své nejlepší kamarády Nožiho a Klárku. Vstala sem tedy jako klasicky do školy a vydala se i ve stejný čas na náměstí. Již tam seděli a povídali si společně ještě s jedním mým spolužákem. Když jsem dorazila, domluva byla jasná. Pořádná snídaně v cukrárně. A tak se šlo. Všichni si dali nějaký ten dort a Noži si k tomu ještě přikoupil marcipánového krtka. Já jsem si dala jen jahodový koktejl, protože šlehačka a různé krémy po ránu, to není nic pro mě. Mám pak celý den v žaludku akorát paseku, takže koktejl to jistil.

Když jsme se najedli, popovídali si a prohlédli si pár fotografií z jedné třídní akce, rozhodli jsme se jít zase směrem k náměstí, kde se všichni měli sejít. Ve třičtvrtě na devět jsme se rozešli do kina, ale jelikož naše kino má nepříliš velkou kapacitu, je vám asi zcela jasné, že čtyři třídy měly co dělat, aby se tam nacpaly. To to holt zase někdo hezky vymyslel. Ale byly to docela zábavné polní podmínky. I když my jsme zrovna byli z těch šťastlivců, kteří si ,,urvali" nějaké to místo. Někteří museli stát, nebo sedět na schodech a třeba i na kobreci před plátnem.

Film začal. Už od začátku tam nebyly moc pěkné záběry a musím říct, že mi z toho nebylo dobře. Nejednou mi ukápla slza a měla jsem co dělat, abych nezačala brečet hlasitě. Celé dvě hodiny se díváte na tak drsný film, zvyknete si na člověka, který hraje hlavní roli, obdivujtete ho, jak si dokázal zachovat čest. Nic přece neudělal, tak proč přiznávat to, co nespáchal. A tak když už si zvyknete, je konec, dotyčný je odsouzen a zabit. Opravdu hrozné podmínky to tenkrát byly. Myslím, že to bylo kolem roku 1944. No, co si budeme povídat, vy to asi znáte lépe než já, ale já jsem ráda, že mi bylo umožněno něco takového vidět, protože naše generace si něco takového neumí ani ve snu představit. Když film skončil, měl začít druhý, ale já už obrečela ten první a moc se mi nechtělo vidět (podle profesorů) ještě větší ,,masakr", a tak jsem se chytla návrhu jedné paní profesorky a kino jsem opustila a to bez váhání. Myslím, že jeden tragický film mi nejméně na deset let bohatě stačil.

Určitě ano

42.91%

Spíše ano

17.69%

Spíše ne

15.36%

V žádném případě

24.04%