Když čas nečeká a uteče vám před nosem

Vždycky mi každý říkal, že školková léta jsou jen začátky těch úžasných let, které prožíváme. Včera se mi naskytla příležitost popovídat si s jedním člověkem, mým blízkým kamarádem ze školky. V těch dobách frčela Xena a Herkules. Nemohu nikdy zapomenout na to, jak jsme ve křoví lítali s klackama a hráli si na tyto dva bojovníky.

Je až neuvěřitelné jak ten čas rychle letí a přece bych se vrátila hned do školky. Byla to léta klidu, pohody, míru a hlavně nebyly žádné starosti. Nebyly slzy kvůli lásce, nebyly pubescentní problémy doma, záchvaty úzkosti, deprese a čím dál tím těžší život. To všechno tenkrát chybělo a bylo to tak lepší. Jediné co bylo důležité a řešilo se, bylo na kterou houpačku se půjdu zhoupnout.

Dnes jsem dostala na svůj účet na facebook fotografii, která vlastně ztvárňuje ta školková léta. Zasmála jsem se a zároveň jsem se rozesmutnila tím, jak to bylo vlastně všechno krásné a v dohledné době to zřejmě už bude jen horší a horší. Člověk, který mi fotku poslal bydlí naproti mně. Je fajn potkat alespoň někoho ze školky. Uchovat alespoň pár přátel, se kterými jste zažili ty úžasné chvilky. Je to všechno jiné. Někteří mají jž děti, někteří děti již plánují a s některými se vídám i nyní na střední škole. Je krásné být v letech, kdy navštěvujete školku. Ráda si vzpomenu, ráda si popláču a ráda se podívám na fotky a připomenu si, jak byly paní učitelky hodné. Jetš si pamatuji jejich jména. Olinka a Jaruška. Tak jsme jim říkali a jsou tam dodnes. Potkávám je a už mě nepoznávají.

Čas prostě letí, jde dál a nezastavuje se. Tak to však bylo, je a bude.

Určitě ano

42.98%

Spíše ano

17.73%

Spíše ne

15.32%

V žádném případě

23.97%