Den blbec

Psaní je prý únik… Rozestupte se, utíkám o život!

Jistě jste již slyšeli za svůj život mnohokráte úsloví „Den blbec“. Doteď jsem se takovému dnu vyhýbala a měla všechna trápení, starosti a trapasy pozvolna rozetřené do dnů mého krajíce života. Ale myslím, že na místě 13. dubna roku 2010 se toho nakupilo nějak moc.

Zaspání je samozřejmě skvělým začátkem špatného dne, ale rozhodně (alespoň u mě) ne jeho ukazovatelem. Zaspávám totiž obden. Každopádně dnes jsem se hrabala z postele daleko po půl sedmé ráno, což se časově moc nekrylo s mým přáním být ve škole v sedm na doučování.

A jak krásněji zahájit den, nežli hodinou matematiky? Ještě k tomu s třemi předpoklady. Jako všechno dneska mi to vůbec nešlo, přijímačky jsou za devět dní a samozřejmě jsem přišla pozdě. Skvělé! Ale to také není ještě předpoklad dne blbce.

Pokračováním byla ospalá hodina fyziky. Moc jsem se jí nebála, asi jsem měla. Jak asi vypadá hodina, když na minulé se všichni pod test (který kolektivně zhodnotili jako neférový) všichni podepsali Červená Karkulka?

Čtvrtletní písemka z matematiky se sfoukne. Člověk s mým matematickým "nadáním" se v takovýhle případech nestresuje, protože ví, že mít na sebe nějaké zvláštní požadavky by bylo vskutku naivní. A navíc dopadla docela nad očekávání (ovšem pouze předběžně). Ovšem stále jsem byla mile netušící, co všechno mě dnes čeká.

Zbytek dne neuplynul moc jako voda, i ty buchty na lavici se sfoukly s humorem, takže pořád to bylo velice dobré. Ba i referát z literatury, byť nedokončený se docela povedl, alespoň v tom měřítku, že jsem si na něj vzpomněla včera po desáté večer.

Akce zákonu schválnosti začala odpoledne.

Doma jsem našla mamku rozdrápanou od našeho úžasného domácího zvířátka do krve. Ale brala to s nadhledem.

Jelikož jsem se ráno nestihla nasnídat, oběd složený z těstovin jsem uvítala. Ovšem jako každé úterý jsem měla trošku časového stísnění, abych byla už v půl třetí na kytaře, takže jsem to do sebe naházela narychlo. A hodně. Polovinou ulice pana Arbese, tedy do kopce jsem to vzala sportovním poklusem, protože jsem šla pozdě. O chvíli později jsem šla tu chvíli rovně, tu chvíli v předklonu, protože trávicí trakt začal pracovat. A samozřejmě byly závory dole.

Na kytaru jsem dorazila o deset minut později. A smůla se mi lepila na paty. Doslovně. Na koberci u pana učitele zůstaly černé fleky od nějakého bahna, které jsem potkala mimochodem po cestě, což mi docela srazilo sebevědomí naprostým zahanbením.

A tehdy mě poprvé přepadl takový ten nepříjemný pocit. Díky mému břichu, jehož útroby tancovaly Charleston jsem byla zezačátku hodiny mimo. Ke konci také, ale bylo to způsobeno něčím jiným. Takhle nepovedenou hodinu jsem absolvovala naposledy, když mi bylo asi jedenáct. Můj prsteníček odmítal spolupracovat a všechny skladby mi nešly nejzoufalejším způsobem, ačkoliv ještě včera mi prsty po hmatníku létaly vcelku bez potíží. Říkala jsem si, že svádět to na to, že při hraní je sukně nepohodlná by bylo dost dětinské. Když mi nešlo už skoro nic, přidala se další rána. Dneska má být koncert a já tam mám hrát. Pan učitel ale nějakou intuitivní silou mě již včera, či kdy vyškrtnul. Kdybych měla hrát někde kdekoliv, myslím, že bych byla doopravdy na mrtvici.

Opustila jsem kytaru a zkoumajíce si neposlušný prsteníček jsem klopýtala ke knihovně. Do tajů jejích chodeb jsem se už vrhla s kamarádkou, která, musím říci, mi byla v těch několika hodinách velkou psychickou oporou.

To, že kniha, kterou potřebuji je zarezervována jsem vzala už s podivnou nepřítomnou otupělostí, včetně toho, že její název jsem dvakrát zapomněla.

Společně s kamarádkou jsme vystoupily před knihovnu, jako nezaměnitelná dvojka. Ona v reggae barvičkách s největším výtlemem a já vedle ní, v rádiovce a sukni a docela zoufalým výrazem na tváři. Každopádně všetečné sázky na mojí nešikovnost z toho vykouzlily alespoň zoufalý smích. Zaplatily jsme taneční a vydaly se tvořit k ní chemii.

Odcházela jsem už s úsměvem, jehož jedinou vadou bylo to, že byl mírně hysterický. Těch pár kapek, co na mě z černých mračen spadlo jsem skoro nevnímala a nějak jsem došla až domů. Kromě deště mě totiž konečně, jako obvykle dostihly vtíravé myšlenky, se kterými se pere každý člověk, jenom jejich druhy bývají různé. A některé prostě nejdou odpálkovat.

To, že jsem pochodovala po městě s vlasy na všechny strany, punčocháči shrnutými a šátkem nakřivo už mi bylo, když jsem to doma před zrcadlem zjistila, vážně jedno.

Tam následovala „akce deska“, tedy pokus dostat se přes zbytky stěhování z léta k Norimberskému deníku pro referát, což se také neobešlo bez nehezkých poznámek a výkřiků „Au!“.

Po věcech do školy jsem si hrála s fotoaparátem a kontrastem.

Teď tady sedím po skromné večeři, se zakydanými punčocháči, dívám se na bílou oblohu a poslouchám písničku "Bad day". A beru to s nadhledem.

Dnes má svátek Cecílie

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

42.98%

Spíše ano

17.73%

Spíše ne

15.32%

V žádném případě

23.97%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3283