Zvoní brzo jako každé pondělí. Jedu přiblížit staršího syna k nějaké hromadné dopravě. Cestování z vesnice je totiž záležitost na dlouhé lokte, jak mi dá každý vesničan za pravdu. Pokud nechci pouze do sousední vesnice, znamená to v našem případě minimálně jednou přestupovat. Syn však musí přesedat 2x. A kdyby jel vlakem, tak 3x. A stejně přijede do školy pozdě. Naštěstí dcera bydlí pár kilometrů směrem k synově škole a jezdí stejným směrem do své práce, takže ho ráno odvezu k ní, ona ho vezme do velkého města, tam pak přestoupí na městskou dopravu a jede na internát a v pátek v opačném pořadí.
Prostě bez auta jste ve vesnici jak ve vězení.
To jsou ty radosti bydlení na vesnici.
Nic tu není. Obchod zavírá dřív, než se člověk vrátí z práce, soukromnice sice otevře na zaklepání na okno, ale má prodejničku menší než čekárnu na ten autobus. Pošta má otevřeno dvě hodiny ráno a dvě odpoledne, škola je tu jen první stupeň a pracovní příležitosti samozřejmě minimální. A kulturní vyžití? Z bývalého kulturního domu je ubytovna a hospoda podle mě není kulturní vyžití. Těch pár ulic proběhneme procházkou za chvilku a přitom většinou ani nikoho nepotkáme. Vesnice prostě nežije. Vesnice pomalu skomírá. Aspoň ta naše. Nebo aspoň mně to tak připadá.
Kdybych se měla znovu rozhodnout, volila bych k bydlení raději větší město. Ale okolnosti to zařídily jinak.
No nic. Je teprve 6.45, zalezu si raději zase do postele a ještě si pospím, než se vzbudí mladší syn. Zas mě čeká další běžný den v tichu vesnice, kde se nežije, ale jen přežívá.
A pak se mi divte, že si po nocích čtu a nahrazuji si tak životní zážitky, co sama neprožívám.
Václava Hrabáková, Černuc
12. 04. 2010, 21:05
Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit jako účastník soutěže nebo jako běžný čtenář.
Určitě ano
42.98%
Spíše ano
17.73%
Spíše ne
15.32%
V žádném případě
23.97%
12. 10. 2017, 12:10
12. 10. 2017, 12:08
12. 10. 2017, 12:01