Sobota, tak trochu jinak

Přesto, že je sobota, byl dnešek dá se říct poučný. Před chvilkou jsem dorazila z brigády, na které jsem byla už od brzkého rána. Občas dělám servírku v jedné pražské restauraci, dnes probíhala moje směna však poněkud jinak, zajímavěji, než jindy.

Zrovna ve chvíli, kdy jsme měli pauzu, jelikož nebyli v restauraci žádní hosté, dorazila skupinka chlápků, ve věku od třiceti do čtyřiceti let. Na první pohled na nich nebylo nic zvláštního, ovšem až do chvíle, než promluvili. Jakmile zaznělo jejich skupinové "Dobrý den", všichni jsme okamžitě poznali, že se jedná o cizince. Usadili se u kulatého stolu a čekali, kdo z nás, tří opodál postávajících servírek, je půjde obsloužit. Nakonec jsme se usnesly, že půjdu já. Nevadilo mi to, i když jsem se trochu obávala svojí angličtiny, odvážně jsem se vydala k posedávající skupince. Jak jsem v zápětí zjistila, anglický jazyk jsem vůbec nepotřebovala. Byli to němci. Obsloužila jsem je a nadšená jsem šla sdělit objednávku do kuchyně. Dychtivě jsem prosila své kolegyně, jestli bych si ten stůl nemohla nechat, až souhlasily.

Nejspíš se tážete proč jsem po tom tolik toužila, ovšem každý, kdo mě zná, odpověď tuší. Němčinu jednoduše zbožňuji a mám jí nejen jako předmět ve škole, ale i koníček ve svém volném čase.

Němce jsem obsluhovala po celou dobu návštěvy v naší restauraci, a kupodivu mi to šlo dobře. Byli moc milí a zahrnovali mne velkým množstvím lichotek a poklon, což mě hrozně potěšilo. Potom mne pozvali, ať si na chvilku přisednu k nim. Váhala jsem, ale v restauraci nebylo ani doposud moc lidí a holky obsluhu v pohodě zvládaly, a tak jsem přisedla. Z chvilky se vyklubala spíš delší chvíle, jelikož jsme si náramně rozumněli. Moje němčina nebyla sice dokonalá, ale bylo vidět, že pánové to berou s rezervou, zejména jeden oceňoval moji snahu a nadšení.

A právě s ním, jsem si nejvíce padla do oko. Nejprve jsme si povídali o filmech a o hudbě, mimochodem shodli jsme se, že Johnny Depp je bezkonkurenčně nejlepší herec. Později jsme však přešli na zajímavější téma, a to sice naše vlasti. Vyprávěla jsem o mé návštěvě v Rakousku a Německu a o tom, jak jsem si tyhle dvě země okamžitě zamilovala. Je to pravda, byla jsem tam několikrát a už po týdením pobytu v Německém Rieden jsem pochopila, že moje srdce patří tam. "Mein Herz gehört dort." Zaujalo ho to, a tak jsme na toto téma mluvili dlouho a opravdu senzačně jsme se popovídali. Moje přesvědčení o tom, jak je Německá země nádherná a lidi v ní úžasní, jedině potvrdil. Zajímavé bylo, jak mluvil o České republice. Říkal, že země je to krásná, města zajímavé a Praha okouzlující, ale lidé tady mu připadají jaksi smutní. Prý se málo smějeme, na tom něco bude, pomyslela jsem si. A opravdu, ten kdo v Německu nebyl, to zkrátka nepochopí, nebo tomu neuvěří, ale je tomu tak. Lidé tam jsou milí, ochotní, stále usměvaví a okamžitě vás přijmou mezi sebe. Prostě a jednoduše úplně jiní, než tady.

Kolem mně není vůbec nikdo, kdo by se mnou tenhle názor sdílel, proto jsem byla ještě radši, že si o tom můžu konečně s někým promluvit. Chci tam jednou žít a jsem přesvědčená o tom, že se mi to splní. A proč by ne?

Každopádně dneška si ohromně vážím. Setkala jsem se s lidmi, které považuji za ty nejsympatičtější na světě a jsem si naprosto jistá, že jimi chci být obklopena po zbytek života. A mimo jiné, jsem si výtečně procvičila němčinu. I když jsem ze začátku byla nejistá, zvládla jsem to dobře.

Dnešek byl zkrátka báječný.

Určitě ano

42.98%

Spíše ano

17.73%

Spíše ne

15.32%

V žádném případě

23.97%