Otázka, která nese název "proč?"

Kráčím městem se sklopenou hlavou. Poslouchám jen tlukot svého rychle a pravidelně bijícího srdce. Mé myšlenky se rozutíkají do všech stran. I přesto na co myslím, cítím bodající pohledy ostatních. Je na mne něco zvláštního? Rozhlédnu se a vidím obličeje ostatních jak si mne prohlížejí. Je snad tolika divné, že jsem dospívající, citlivá dívka ukrytá v těle malého nevinného děvčátka? Nesnáším ty pohledy a tak raději znovu skloním hlavu a přidám do kroku. Konečně jsem u školy.,,Ale ne!"zašeptám. Beznadějně a zároveň vesele řeknu ,,Ahoj." Jedna dívka mě doslova probodne pohledem, který zabolí. Ach jistě nenávidí mne. Proč? Vždyť mne skoro vůbec nezná. Přeběhnu přes to jako každý den. Pokračuji svou cestou po chodbě. Oni si na mne ukazují, smějí se a občas slyším:,,Hele to je ta malá s devítky, ta co pořád mele o koních." A můj mozek si zase začne opakovat to slovo, tu otázku. "proč?" Proč jsou tací lidé? Proč dávají ostatním tolika na jevo já,já a já. Myslí jen na sebe a nepřemýšlí o tom jak se cíti ten druhý. Dovolovat si na ty slabší není genialita, nýbrž slabost. Dokola se sebe ptám proč mě odsuzují podle vzhledu, místo toho, aby mne nejdříve poznali? Ne, nechte mne být! Všichni radí, abych jej ignorovala, ale jde to?  Pár slz občas steče po mé tváři, ale já se nevzdávám, vždyť oni jsou potom bez budoucnosti.

Zapomenu a snažím se rozdat úsměv svým přátelům. Každý jsme originál a v tom je naše genialita. Neukazuj nepříteli své slabé stránky, neukazuj, že se Ti podlomila kolena. Vstaň a vysměj se mu do očí! Bojuj a nevzdávej to. Vždyť "Život je boj". Už se neptej "proč?" Teď dej důvod tomu kdo Ti ubližuje, aby se mohl ptát on.

To je můj názor, který mi nikdo nevezme.

Určitě ano

42.98%

Spíše ano

17.73%

Spíše ne

15.32%

V žádném případě

23.97%