Ach ta má příšerná povrchnost! Děláme to všechny?

 

 „No to snad ne, podívej se na ni. Tak velkej zadek a vezme si minisukni!“ konstatuji bezděky, aniž bych uvažovala nad svými slovy.

Denně komentuji, kritizuji a hodnotím desítky lidí, které potkávám.

 

Já sama nejsem zrovna vyžle, na svou postavu nadávám jak jen ráno vstanu asi do chvíle, než jdu zase spát a veřejně přiznávám, že mé sny o ideální váze se rozplývají vždy, když potkám nějakou dobrotu. Mamka říká, že nic nepředčí mou neuvěřitelnou touhu žrát. A asi má pravdu.

Nicméně mé okolí nevnímá mé, dle mého názoru velké, boky jako nějaký problém. Zkrátka jak začnu remcat, hned slyším, že mám dát pokoj, a že je to dobré. Tohle zná spousta holek. Bohužel na svou postavu nadávají i slečny se čtyřiceti kily, což už pak opravdu hraničí.

 

Když se ale podívám do zrcadla, zvýrazním si řasy a pročísnu pačesy, zalíbím se sama sobě a usoudím, že to se mnou není tak zlé. A když už pak dojdu k názoru, že jsem krásná mladá a žádoucí, zcela nesebekriticky se pouštím do okolí.

 A už zase začínám: „Je, to ani nemůže být pravda! Jak se může někdo takhle ládovat, když má nejméně sto kilo?“ A hned za chvilku zas: Ta asi prošvihla návštěvu u zubaře a rovnátka jí vzteky opadala.“ Popřípadě přijde obyčejné: „Teda ta je škaredá, to se nevidí…“

 

Mohla bych pokračovat do nekonečna. Tohle mé chování  se už pomalu dá považovat za podmíněné reflexy - jinak si to nedovedu vysvětlit. Přitom je to tolik, tolik povrchní. Co když třeba slečna se sto kily brilantně počítá matematické rovnice, na kterých si já lámu zuby a co když třeba slečna, které se rozutekla rovnátka trénuje atletiku a za pár let bude vítězoslavně držet medaili na letních olympijských hrách?

 

Člověk by neměl soudit své okolí podle vzhledu nebo stylu oblékání. Nelze ani posuzovat příliš podle projevu. Občas si sama říkám, že když procházím po hlavní třídě a hlasitě vypravuji svou historku, které se patřičně směji, musí si mé okolí myslet, že jsem pubertální pipka bez mozku a s nulovou inteligencí. V dané chvíli bych měla odevzdávat svou členskou kartičku národní organizace Mensa.

 

Ať dělám, co dělám, ať rozum říká, co říká, nemohu si pomoci, a tak alespoň komentuji dostatečně tiše, abych neubližovala svému okolí. Vždyť co uši neslyší, to srdce nebolí. A až pak zubatou slečnu uvidím na olympiádě, nafackuje mi to samo.

Jestli u vás tento syndrom ještě není tak nevyléčitelný jako v mém případě, přehodnoťte, prosím, své posuzování okolí a snižte tak procento namyšlených, sebevědomých frajerek.

Dnes má svátek Cecílie

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

42.98%

Spíše ano

17.73%

Spíše ne

15.32%

V žádném případě

23.97%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3283