Život a otázky
Svět není dokonalý. Ano, to je dobře. Velice dobře...
Co mě štve? Štve mě spousta chyb světa, ale v podstatě jsem za ně ráda. V
poslední době vidím příliš mnoho paradoxů. A ještě více oxymóronů. Něco mi dává
smysl, a něco ne... Ale dává mi to smysl správně? Instinkty. Důvěřuj
instinktům... Řekl někdo, kdo jim věřil. Moudra, moudra jsou všude kolem, ale
kdo je vytvořil? Jsou to všechno jenom prázdná slova. Nikdo, nikdo mi
nepotvrdí, co je a co není správné. Nikdo mi nepotvrdí čemu věřit. Nikdo mi
nepotvrdí čím se řídit. Můžu mít jenom TEORII, nic víc. Nemůžu vědět, co je
správné. Nikdo to nemůže vědět. Můžeme si to možná myslet a věřit tomu, ale nic
víc.
Tichý šepot ve tmě hlásí: "Mám strach". Má strach, protože neví. Není
si jistý a hrozně ho to bolí. Jenom myšlenky. Dokáže to ubíjet? Opět, není
odpověď! Nikde není odpověď. Bolí mě to otázky bez odpovědí. Každou chvíli jsou
nové a nové. Bolí mě všechno okolo, všechno co cítím, protože jak se tak
metaforicky říká, ztrácím pevnou půdu pod nohama. Kdysi jsem v ní věřila,
myšlenky jí vyčarovaly. Vyčarovaly jistotu. Ale už ne, už je pryč. Protože
neznám ani jednu odpověď a nevím o ní, zda je pravdivá.
Co je pravda? Co je láska? Nikdo na to neodpoví, ale spousta z nás se tím řídí,
protože mají alespoň (?) malou odpověď - je to něco, čím se řídím, je to něco,
čemu věřím. Já tomu ale nevěřím, protože to neznám. Ani nevím, jestli věřím V
TO. Ale řídím se tím. Řídím se vyšší pravdou a láskou, trošku plynu s davem,
ale klopýtám, přemýšlím, trápím se tím. Bolest mě štve. Nebojím se jí, vždycky
se jí postavím, aby mě ještě víc spráskala. A znovu a znovu. A ubývá mi sil? Já
nevím, já nevím!
Vím, co chci, vím po čem toužím. Vím, že je to něco na co (snad zatím) nemám
právo ani naději. A to taky bolí. Ale v podstatě jsem z toho i šťastná, nechci
se utopit, spatřuji v tom i to štěstí. A nikdy jsem kvůli tomu neplakala.
Prostě jsem jenom přemýšlela. Ale to je horší...
A jak se na tohle díváte vy, zvenčí? Jsem asi blázen, že? Asi jsem, taky na to
neznám odpověď.
Hrozně mě tohle štve. Hrozně mě tohle těší. Hrozně mě tohle BOLÍ.
Fotografie:
Trošku vidím tmu... hlavně metaforicky. (Fotografie od Slánského rybníka, 27.12.2009)
Alžběta Dyčková, 3.ZŠ Slaný, 9. ročník
02. 01. 2010, 17:07
Hodnocení článku:
Počet hlasujících: 1. Čtenáři celkem udělili:
5 bodů. Průměrný počet bodů: 5
Komentáře:
Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit jako účastník soutěže nebo jako běžný čtenář.