Mateřství: Brát, či nebrat?

Je spousta vizí povolání, profesí a údělů toho, čím bychom chtěli být. Dlouho jsem zvažovala jednu velice typicky dívčí věc a to, zda bych chtěla být matkou. Zvažovala jsem požehnaně dlouho, tedy několik let, ale myslím, že jsem došlo k prozatímnímu, ale docela pevnému názoru. Ne!

S dětmi mám docela bohaté zkušenosti jako „skautice“, kde jsem sem tam dostala na chvíli na hlídání naše „godzilky“, neboli světlušky a vlčata, neboli takové „ještě ne skauty“ do deseti let. To, že neposlouchali, utíkali po lese a přitom se vlastně jenom flákali, místo aby sbírali dříví pro mě byla zkušenost, co se mateřského optimismu týče dosti zdrcující. Přesto to ovšem nebyla věc rozhodující.

Znám spoustu malých dětí – sourozenci mých kamarádů, děti našich známých. A ještě jsem neviděla ani jednu řádnou výjimku pravidla dětské sobeckosti. Vážně, sama se děsím, že jsem byla taky takový parchantek.

Ne, že bych v sobě při pohledu na malé dítě necítila alespoň náznak mateřských pudů, ale hned jak se ozve jenom náznak „já, já, já!“, tak jsou tyhle pocity ty tam. Já mám prostě podezření, že bych s těmito bytůstkami neměla trpělivost.

Poslední zkušenost s dětmi jsem měla minulý víkend, když jsem byla se spolužáky na Slánské hoře za účelem jistého umění a dostala za úkol pohlídat na chvíli dva malé kluky sotva školního věku. Vyřešila jsem to celé jednoduše tím, že jsem chlapcům vyložila zkrácenou a zjednodušenou verzi pověsti o třech křížích, když se na to ptali a okořenila trošku závěr o strašení zrádce na hoře. Chlapci z toho byli dokonale vykulení a pořád se ujišťovali, jestli ještě není tma, aby nepřišli duchové. Nakonec jsem šla dolů s bundou na ramenou, protože jsem je chtěla přesvědčit, aby uposlechli starší sourozence a oblékli se a s každým dítětem na jedné ruce a vysvětlovala jim, že když se duchů nebojí, duchové jim nemůžou nic udělat.

V této chvíli jsem s naprostou jistotou usoudila, že pokud někdy budu mít děti, tak budu při výchově působit spíše jako typický tatínek, než maminka.

Ale také je u druhá strana mince, že já ty děti asi vážně nechci. A to z několika důvodů. Za prvé nejspíš nechci vpustit svoje děti do světa, který tady za dvacet let bude, za druhé mám podezření, že bych možná nebyla stoprocentně dobrá matka. Můj tatínek byl vždycky ten, který mi hrál na dobrou noc, coby miminku na kytaru a v pozdějším věku vyprávěl pohádky. A já popravdě řečeno nic lepšího s výchovou nesvedu. Mohu s nimi ještě hrát hry. Ale jak si mám sakra pamatovat, co všechno jsem jim zakázala, co všechno jsem řekla a co bych ještě měla, či neměla povolit?

Zatím to tedy vypadá, že mateřství je nad mé síly a přesvědčení. Ale s radostí si tenhle text uložím a za patnáct let se nad ním možná notně zasměju nad svojí mladickou naivitou.

Dnes má svátek Cecílie

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

42.98%

Spíše ano

17.73%

Spíše ne

15.32%

V žádném případě

23.97%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3283