Můžu být...

Co bude za deset let? Co ze mě může být? Bude mi pětadvacet. A jak může vypadat můj život?

Ráno vstanu v šest do práce a vypravím se do redakce. Tam se poinformuji, co se děje, popadnu svoji brašnu s nějakým malým notebookem, bločkem a fotoaparátem a vypravím se ven. Třeba do čtyř budu lítat venku, posílat informace. Potom se vrátím do redakce, sepíšu reportáž a půjdu domů. Cestou si nakoupím, udělám si třeba nějaký salát k večeři. Večer si sednu doma, vezmu si na klín kočku a budu něco psát, nebo si jenom pustím film. O víkendech budu možná chodit nakupovat, sem tam si koupím nějaký hezký hadřík pro potěchu dívčího srdce a budu možná chytat inspiraci pro moje povídky do šuplíku, nebo třeba pro fejetony a komentáře do novin.

Jednoho dne, když zrovna půjdu s přáteli na pravidelné pivko večer do restaurace a budeme se bavit, poznám nějakého milého kluka. Nebo to bude někdo úplně neznámý, komu padnu do náruče, když na ulici zakopnu, díky své nekončící šikovnosti? Kdo ví. Potom se možná vezmeme, budeme mít děti, které budeme vychovávat. Ať už budou talentované, nebo ne, budu je mít ráda, dobře je vychovám.

Věřím, že na takovouhle budoucnost mám. Myslím, že k tomuhle bodu nejspíš zvládnu vystudovat. A nebo třeba budu dělat někde nějakou tichou účetní a jinak bude vše stejné a já budu pořád šťastná.

Je tohle ale moje správná budoucnost? Vypadá to na pohodový život, tichý, kdesi v koutku, ale žít jej budu naplno. Budu spokojená.

K čemu je ale vychovávána naše generace? K tomu, aby nějak pozměnila tenhle svět. A proto budu splývat, třeba možná psát nějaké články, abych burcovala lidi k pacifismu, pomoci bližním – těm, kteří v tu dobu budou nemajetní a chudí a budou umírat. Co kdyby se prostě pokusila zařadit mezi ty, jež se vzdají své pohodlné budoucnosti a budou pomáhat? Ale to je třeba jenom názor, který se vytratí, je chvilkový, naivní, děvčátkovský. To lze říci, protože všude slyším, že nelze změnit svět. Ta budoucnost ale může vypadat jinak.

Můžu se probudit někde jinde. Můžu se probudit třeba ve stanu, vyjít mezi černochy, začít pomáhat nemocným, dávat jídlo umírajícím hlady. Jak by jste se na mě dívali? Jako na onoho snílka, co se snaží změnit svět? Alespoň trošku, trošičku. Někdo si bude šeptat, že jsem ta „co si myslí, že je něco víc, nějaký superman, když si támhle běhá a denně zachraňuje životy“, jiný se na mě bude dívat s lítostí, co tam asi zkouším. Chce to asi odvahu a myslím si, že bych jí v sobě mohla najít. A když zase někdo tiše řekne, že každý může změnit svět, vím, že se mezi ty „každé“ řadím i já. Když to řekne budu vědět, že i já můžu změnit ten svět. Třeba ne moc, ale možná víc než je běžné. Jenom trošičku, ale to je lepší než nic. Protože si myslím, že na to mám.

Dnes má svátek Cecílie

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

42.98%

Spíše ano

17.73%

Spíše ne

15.32%

V žádném případě

23.97%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3283