• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Ukázka z knihy Sametový příběh rakovnické revoluce

Jak do Rakovníka vstoupil Listopad

Tehdy v pátek 24. listopadu jsem šel z návrší na kraji Rakovníka z práce domů. Prošel jsem jako vždy kolem vrátnice Tosu a najednou uviděl na rohu křižovatky nějaký hlouček lidí. V té době po událostech 17. listopadu 1989 v Praze již kusé informace do Rakovníka dorazily, ale jak byly neuvěřitelné a překvapivé, tak samozřejmě sporadické. Byť ten rok mnohé po perestrojce v Rusku sliboval, dlouho se nezdálo, že by to mělo prasknout ještě letos. Ale ono už nešlo jen o lehké pouliční nepokoje, které se občas zvláště v Praze objevily. Při střetu studentů s policejními složkami to prostě „bouchlo“ a mínění lidí vylétlo jako gejzír, sopka, valilo se to jako lavina pražskými ulicemi - lidé se chtěli zbavit břemene nesvobody, kterému většina již téměř podlehla. Rozvinutí sametové revoluce, jak se tehdy i poté říkalo studentskému a následně všelidovému povstání proti totalitnímu režimu, představovanému komunistickou stranou, ale nebylo tak snadné. V Praze a velkých městech to hodně jiskřilo, u nás v okresním Rakovníku a zvláště dál a dál na venkov zůstával ten pasivně rezistentní klid z bludu, na který si národ zvykl.

Jeden z prvních snímků listopadové revoluce v Rakovníku. Pro co asi jdou dva mladíci s vlajkami na zádech do tohoto podobně označeného vchodu? S největší pravděpodobností pro papír na letáky. Jde o dům rodiny Ottů na Husově náměstí, ve kterém tehdy byla a vlastně i dnes je prodejna papírnictví. Nyní ovšem průčelí domu zdobí velký modrý keramický nápis František Otta, což tehdy možné nebylo. Vchodové dveře se dochovaly dodnes, jen nesou jinou barvu.

V tom hloučku vidím vysokého chlapa, jak něco vysvětluje druhým. Dychtivě jsem přistoupil, chtěl se dozvědět víc než to, co přiváželi jako velmi kusé informace řidiči, kteří k nám jezdili pro zboží. Ty zprávy typu - „v Praze se něco děje“ , „je tam povstání“, byly nejasné.

Ten hlouček byli studenti z Prahy, kterým lidé z Tosu vysvětlovali, proč není možné je pustit do fabriky. Tím vysvětlujícím byl, jak jsem později poznal v Tyláku, Ivo Brůžek, jeden z mluvčích brzy nato založeného rakovnického Občanského fóra.

Šel jsem domů, cítil jsem, že něco chci skutečného dělat, nějak tomu, co jsem ještě neuměl ani pořádně pojmenovat, ale zdálo se mi to jako skvělá věc, pomoci. V bytě domu blízko potoka, to tam ještě kachny ani ryby ve špinavém toku nebyly, jsem neměl stání. Něco mne hnalo ven, potřeboval jsem nějaký impulz či cosi, co by mne vymanilo z té zvláštní nerozhodnosti. Prošel jsem náměstím kolem Slávie a alejí starých hlohů došel až na roh nynější Nádražní ulice. U lahůdek, kde se nikdy jinak neřeklo než „u Cédlů“, to přišlo. Probleskující sklo výlohy na mne zíralo jako vždy nepřítomně, ale ten malý plakátek o rozměrech čtvrtky se mi vrýval do mysli... „Události v celé naší republice dosáhly takového rozměru, že je nutné, aby každý poctivý občan tohoto státu zaujal svůj konkrétní postoj k současné situaci,“ stálo tam a já to četl znovu a znovu. Slova „nedopusťte, aby“, „nedejte se zastrašit“, „nezůstávejte stranou“ a výzva k pondělnímu vyvěšení státních vlajek jako výraz podpory těm v Praze, to byla ta berlička, kterou jsem potřeboval.

Jak smyslů zbavený, nijak rozhodně, ale již v počínající euforii, jsem prošel ulicí kolem tehdejšího kina a vkráčel do důvěrně známého „Tyláčku“.

Byl jiný, ne takový, jak jsem ho znal z dob pohádkových inscenací Tondy Holečka či mladistvého elánu, když jsme hráli Výtečníky. Byl neklidný, toužebný a nesmírně pulzoval. Lidé známí i neznámí spolu hovořili, pročítali a přebírali první letáky z Prahy. Stáli jsme tu nahodile, zvědavě, každý s každým se bavil, kdokoliv přišel, byl vítán, odešel-li, ta zvláštní atmosféra to nezaznamenala.

.