• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Ukázka z knihy S pozdravem Tvůj Sam

Milá Cindy,

asi se divíš, kdo Ti to píše. Já jsem pejsek, anglický kokršpaněl, jmenuji se Sam a minulý pátek mi bylo osm měsíců. Jak jsem se o Tobě dozvěděl? Moje panička četla článek, který o Tobě napsal Tvůj páníček. Zjistil jsem, že jsme asi stejně staří, nebo mladí? Asi staří, protože chytří lidé zjistili, že psí organizmus stárne podstatně rychleji než ten lidský, protože u nás pejsků probíhá i látková výměna rychleji. Jsou to samá učená slova, moc jim nerozumím, ale kdybych byl člověk, tak by mi bylo třináct let. Tak to už asi na mne poleze puberta. Však se také už ohlížím po psích slečnách! A Tebe bych taky rád poznal. Snad se někdy uvidíme na své vlastní psí oči a pohrajeme si v parku.

Dneska jsem zase sám doma. Páníček s paničkou jsou v práci a ty jejich holky odjely minulý týden do Plzně. Ony tam chodí na vysokánskou školu, tedy každá na jinou, bydlí spolu u jedné paní a domů jezdí jen občas. Teď jsem si je ale užil, protože byly doma skoro dva měsíce. Chodily se mnou na velké procházky, hráli jsme si přes den a skoro vůbec mne nenechávaly doma samotného. Vždycky jen na chvilku, když si potřebovaly ve městě něco vyřídit. Já totiž nesmím chodit do obchodů, ani na poštu, do knihovny a tak. Musely by mne uvázat před obchodem a to se bojí, že by mne někdo ukradl a odvedl pryč, to se stává. Jsem totiž docela fešák a někomu bych se mohl zalíbit tak, že by si mne vzal. Asi bych byl taky nešťastný, že musím sedět před obchodem sám. Určitě bych se bál, aby se mi holky neztratily a měl bych starost, jestli se pro mne vrátí.

Mám tady dlouhou chvíli, hračky už mne nebaví. Papání mi tady taky žádné nenechaly, ale já stejně, když jsem doma sám, ani nemám chuť. Už jsem se i vyspal a teď čekám, až bude dvanáct hodin. To pro mne přijde panička a půjdeme ven. Přečtu si všechny vzkazy na sloupech, co mi tam během dopoledne nechali moji kámoši. Já jim je pak přebiji, to znamená, že tam udělám svoji značku, oni si ji zase odpoledne přečtou a tak to jde dokola. Ty to moc takhle neznáš, jsi holka. My, kluci, si musíme svůj revír značkovat. Tak všichni psi vědí, že tu bydlím, a že se jen tak nedám.

Když jsem doma sám, tak mám k dispozici kuchyň a předsíň. Jsou to naštěstí dost veliké místnosti, takže se mohu i proběhnout, což mne ale samotného nebaví. Na zemi mají linoleum, moc mi to po něm klouže. Když se rozběhnu, mám co dělat, abych včas zabrzdil a nevletěl pod radiátor. Jednou, když jsem byl ještě malý, tak jsem hlavou narazil do mrazáku, když jsem se hnal za míčkem. Tak mne to zabolelo, že jsem až zakňučel. Ta jejich velká holka, co se jmenuje Janka, se ke mně hnala i s paničkou, braly mne do náruče, hladily mne po hlavičce a moc mne litovali. To se mi líbilo a řekl jsem si, že to ještě někdy vyzkouším, ale tak, aby mě to nebolelo.

V kuchyni si moc nehraji. Mám tam sice pelíšek a krabici s hračkami. Hned vedle stojí miska s vodičkou. Víc času trávím v předsíni. Musím hlídat, jestli náhodou někdo nepřijde domů. Dali mi deku ke dveřím do koupelny, říkají tomu pozorovatelna, prý abych měl pod sebou teploučko. Ale já stejně chodím lehávat hned za domovní dveře. Trochu mi tam táhne z chodby, ale na druhou stranu všechno a všechny slyším. U nás v domě ještě bydlí tito pejskové: Besy, to je německá ovčanda, naproti ní černý Míša, který je hubenější než já; jeho páníčkové ho našli v psím útulku. Nad Besynou žije Lord, co jeho maminka byla kokršpanělka a tatínek zlatý retrívr. Je velký, spíš asi po tátovi, ale je moc hodný a já mu vždy, když se potkáme, olizuji ucho. On je takový trpělivý a možná by si se mnou i hrál, kdybychom byli spolu venku. Jednou ho napadla velká bílá doga a pokousala mu nožičku. To se stalo, když jsem ještě nebyl na světě, panička mi o tom vyprávěla. Nad Lordem, to znamená pod námi, bydlí malý černý knírač Ben. Ten mi moc nesedí. Ze začátku jsme se skoro kamarádili, ale jednou se naše paničky potkaly na chodbě, my jsme byli oba na vodítku a já jsem na něj začal tak vrčet, že se panička úplně zhrozila. Naježil jsem hřbet, všechny chlupy byly v pozoru. Ben to nejdřív nechtěl pochopit, ale pak vrčel taky. Nemohli jsme se poprat, protože paničky nás táhly každá na jinou stranu. My bydlíme ve čtvrtém patře a chodíme poctivě po schodech, protože nemáme výtah. Tedy já nevím, co to je, ale když panička supí nahoru, vždycky říká – kdyby tu byl výtah! Dole pod schody mě odepne z vodítka a já letím nahoru, kolikrát sebou na schodech i praštím, protože jsem zbrklý a nožičky mi ujedou. U Benových dveří pořádně zavrčím, aby věděl, že už jdu z procházky. Panička na mne zespoda volá: „Fuj, Same, fuj, nech toho!“ Když jsem u našich dveří, tak štěknu, aby věděla, že má přidat, že už ji čekám.

Jak jsem psal, že bývám v předsíni, tak ještě musím dodat, že tam mají dva botníky, které mne moc zajímají. Lepší boty uklidili do dětského pokoje, abych na ně nemohl. Ale já boty moc neoblibuji. Okousal jsem jen jednu pantofli, co nosívá paniččin tatínek, když k nám přijede na návštěvu. A potom ještě tenisku té jejich menší holky, která se jmenuje Bětka. Nikdo, mimo paničky, to ještě neví. Ona je hodná, spoustu věcí na mne druhým nepráskne. Jsme takoví spiklenci. Abych se vrátil k těm botníkům. Nejvíc mi chutnají ta prkýnka, co na nich stojí boty. Už jsem okousal skoro všechny, dají se totiž vytahovat. Jsou nějak nalakovaná. V předsíni u vchodových dveří jsem ještě ukousl lemovku, která byla nalepena mezi linem a zdí. Páníček se trochu zlobil, ale ještě to nepřilepil zpět.

S pozdravem Tvůj Sam