• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Ukázka z knihy Lidičky ze strašecké uličky

Muž s lopatou

Zvolna jsem jeden srpnový den při sběru hub postupoval lesním porostem, když se najednou ozval zpovzdálí jakýsi rachotivý zvuk, který se zvolna přibližoval. Byl jsem zvědavý, co že to ruší poklidné ticho lesa, a vydal jsem se k cestě a zde jsem hodlal vyčkat, až se rachotící objekt zcela přiblíží. Zatím jsem pouze rozpoznal, že se jedná o muže táhnoucího za sebou větší dvoukolovou káru. Když se natolik přiblížil, že jsem si ho mohl prohlédnout, zjistil jsem, že chlápek je vyzáblé, šlachovité postavy s pohublou tváří, výraznou bradou a zašpičatělým nosem. Nad protáhlýma ušima seděla placatá čepice s kšiltem. Oblek tvořilo ošuntělé sáčko šedavé barvy a hnědavé pumpky. Co mne ale nejvíce upoutalo, to byly neobvyklé škrpály nadměrné velikosti. V těchto komických šlapách rázoval téměř metrovými kroky po cestě a táhl za sebou dvoukolou větší káru, v které poskakovala a řinčela velká lopata, spolu s několika hnědými hříbky, které ten chlápek při cestě našel. Chtěl jsem spěchajícího cesťáka pozdravit, ale než jsem mohl cokoliv vyslovit, on mne předběhl. Zaostřil na mne svoje šedomodravé oči a pištivým hlasem vyjekl: „Co čumíš, ty vejre!“ Jiného nic neřekl a šlapal si to dál. Můj pozdrav kdesi uvízl a na nic dalšího jsem se nezmohl, protože jsem skutečně jenom čuměl, jsa zaskočen neobvyklým slovníkem cesťáka.

Tehdy jsem ještě nevěděl, že se jedná o věhlasně známého ukládače uhlí Karla Břízu. Později jsem jej pozoroval v restauraci „U lva“, jak tu do sebe naládoval tři obědy najednou. V této restauraci pobýval Bříza neustále. Buď někde házel uhlí do sklepa, nebo si tu dával baštu. Měl zde vedený i svůj velký osobní „kafáč“, který mu hlídala jeho známá kuchařka. Seděl vždy na konci dlouhého stolu vedle party kominíků. A protože byl věčně umazaný od uhlí, ladil dobře s jejich černými úbory. Parta si často Břízu dobírala, aby jej vlákala do svérázných a komických debat. Když se jim podařilo Karla rozčílit natolik, že ječel a pištěl vzteky, tak jejich řehot nebral konce. Bylo to však jenom přátelské pošťuchování, které končilo doporučením: „Karle, dej si kafe, ať se uklidníš!“ Ten většinou zapištěl: „Taky že dám, holomcí umouněný.“ A tak to šlo den co den, o legraci nikdy nouze nebyla.

Karel byl sice šlachovitý hubeňour, ale jinak velice pohyblivý, rychlý a houževnatý chlapík. Haldu uhlí uložit nebo navozit na místo určení mu nečinilo žádný problém. Proto si jej podniky i soukromníci pravidelně objednávali, vědouce, že je na něho naprosté spolehnutí. Měl proto dobře zajištěný neustálý příjem, což mu umožnilo, aby v restauraci mohl bez problémů hodovat. Také odběhnout z pohostinství kamkoliv do města a vmžiku být zase zpátky, mu nečinilo nikdy žádné potíže. Nohy mu sloužily velice dobře i k překonávaní značných vzdáleností. Došlapat ze Strašecí do nějaké obce v okolí, třeba i do té z nejvzdálenějších, bylo pro něho naprosto běžné. Vtipálci z Řevničova mu pro jeho komické a zablácené boty přišili přezdívku „Blátošlap“, kterou mu již nikdo neodpáral, naopak se rychle rozšířila a ujala i v Novém Strašecí a okolí. Pro Karla bylo vymyšleno několik dalších přezdívek, jako „Lopaťák“, „Šlapoun“ či „Lopatošup“, ale žádná z nich se neujala. Jeho lopata mu teprve později přivodí titul zcela přiléhavější. Břízovi sloužila jeho velká lopata především k práci, ale když se dopálil, anebo byl ohrožen, použil ji bez váhání rovněž jako zbraň. Běda pak těm, kteří ji poznali zblízka! On byl v podstatě dobrák, ale v případě, že se dopálil, byl nebezpečný pruďas a málokdo mu dokázal utéci.