• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Ukazka z knihy Jak se žilo před sto lety

Rok 1907 (v té době mu bylo 7 let)

Obouvání střevíců bylo utrpením

Ráno nás maminka budila tak, že pootevřela dveře do sednice a řekla: „Tak vstávat, ať se vypravíte do školy. Potřebuju ještě do krámu!“ Většinou jenom někdo odpověděl „hm“, a to bylo tak zhruba vše. Když nikdo nevstal, vběhla maminka k posteli, vzala peřinu a odhodila jí na stůl. „Kolikrát vás budu budit?!“ řekla a odešla. Někteří se v posteli skrčili, košili si natáhli až na paty, a tak leželi dále. Obyčejně to byla sestra Kába, ta většinou vstávala poslední. Potřetí však šla maminka budit s hrnkem vody, ve které si namočila ruku a ležícího kropila: „Já vás, vy neřádi, budu páčit desetkrát?!“ Po kropení vodou vyskočili všichni a hned jsme běželi se vymočit. Žáby si sedly na bobek hned pod prahem, my s Karlem zůstali stát na prahu. Ve staveních, kde bývalo více dětí, byl vždy na prahu velký nával. Když byl kvalt, pustil někdo „teplou vodu“ i přes žábu sedící na bobku, z nichž některé ukáplo do vlasů. Byl z toho pláč a žalování, že jí to sprosťák nestydatej udělal schválně. „Maminka na to ale takové žábě řekla: „Aspoň tě žádnej neuřkne, porosteš, budeš hezká a nezezrzavíš.“ Každý den ráno bývala v každém domě u síně před prahem louže. Žádný se ale nad tím nepozastavil, byla to doba ještě dosti primitivní. Dospělí říkali, že aspoň se nedostane do stavení rýma. Když si někdo stěžoval, že dostal rýmu, tak mu ostatní radili: „Tak se vychčij někomu pod postel, ať jí dostane zase von! Tak se jí nejspíš zbavíš.“

Když jsme se vrátili do sednice, každý si klekl na zem, kam se mu hodilo, někdo k židli, jiní k lavici, někdo na židli ke stolu, o nějž si opřel lokty, a se sepnutýma rukama se hlasitě modlil, každý sám pro sebe. Když jsme si klekli, udělali jsme kříž na čele „Ve jménu Otce“, pak kříž na ústech „I Syna“, pak kříž na prsou „I Ducha svatého. Amen.“ A pokračovali v modlitbě: „Otčenáš, jenž jsi na nebesích! Posvěť se jméno Tvé svaté, přijď království Tvé, buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi; chléb náš vezdejší, dejž nám dnes a odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od všeho zlého. Amen.“

Obouvání střevíců bylo pro nás jedním velkým utrpením.

Po modlitbě jsme dostali snídani, při které jsme byli stále ještě v košili. Před každým jídlem i po něm jsme museli udělat kříž. Po snídani započalo teprve oblékání a obouvání. Výprava do školy byla snadná. Již na počátku března jsme začali chodit do školy bosi, protože nás mrzelo se obouvat. Jaké však bylo naše překvapení, když během vyučování nastala sněhová vánice. My jsme si z toho ale nic nedělali, naopak jsme měli radost z toho, že poběžíme ve sněhu bosi. Často napadlo sněhu až po kotníky.

Zima byla pro oblékání horší. I v tomto období jsme se začali oblékat až po snídani. Největší potíž však byla s obouváním. Střevíce jsme měli vymáčené od sněhu, že byly rezavé jako liška. Večer jsme si je dali uschnout ke kamnům, kde do rána ztvrdly, že byly jako koráb. Jeden se obouval u okna, druhý u plotny, třetí u stolu, čtvrtý bědoval uprostřed sednice, a ne a ne se do ztvrdlých střevíců dostat. Jednou nohou jsme klečeli na zemi a na druhou nohu jsme se snažili natáhnout střevíc, přičemž jsme poklekávali a při každém pokleknutí jsme tlačili nohu do střevíce, který jsme tahali oběma rukama. Také se mi stalo, že než jsem natáhl jeden střevíc, překlekal jsem dvakrát sednici. A já měl střevíce dva. Od námahy se hrnulo horko do hlavy a z očí tryskaly slzy, neboť noha ve ztvrdlém střevíci byla jako v kleštích. Když jsme si stěžovali mamince, tak nám vždycky řekla: „Buďte rádi, že máte nohy jenom dvě.“ Někdy se nás mamince zželelo a ten, kdo byl dříve obut, tomu dala maminka krejcar, aby skočil do krámu pro fedrvajs. To byla naše záchrana. Nasypali jsme si do zadní části střevíce jen trochu fedrvajzu a noha do střevíce jen vklouzla.

Veliké soužení jsme také měli se šňůrkami do střevíců. Ty jsme měli ve střevících jenom jednoduché, s jednou žengličkou, protože maminka šňůrku přeřízla v půli. To že nám stačí. Jakou bych býval měl radost, kdybych měl u střevíce šňůrky celé a mohl je šněrovat křížem, jako některé děti bohatších rodičů. Ženglička nám za několik dní spadla, a to bylo se šněrováním teprve soužení. Šňůrka se na konci rozvlňovala, takže nám nechtěla dírkou střevíce prolézt. Proto jsme se sklonili až ke střevíci, konec šňůrky jsme si dali do huby, cucali a pak mezi prsty ušmolili špičku, abychom se snáze do dírky trefili a šňůrku dírkou provlékli. A což teprve, když se šňůrka přetrhla. Spojili jsme ji na uzel a tu se teprve špatně provlékala. Když jsme chtěli po mamince novou, řekla nám jen, že by musela mít bangál. Abychom si našli provázek a v komíně ho načernili. To že nám stačí. Tak jsme si to taky dělali.

Další potíž při obouvání jsme měli s punčochami. My kluci jsme měli punčochy černé, dlouhé pouze na kolena, žáby měly punčochy dlouhé až do poloviny stehen barvy černé s modrými či červenými kroužky, červené s kroužky černými nebo bez nich nebo žluté bez proužků či s proužky. Aby nám punčochy z nohou nelezly, natahovali jsme si na ně gumové podvazky. To maminka koupila úzké gumové tkaniny podle síly nohy. My kluci jsme si museli dávat podvazky pouze pod kolena, aby se nám punčochy netrhaly, žáby si však dávaly podvazky až nad kolena. Časem se nám však podvazky vytáhly tak, že nám punčochy slézaly z nohou. Museli jsme si je tedy upínat provázky.

Punčochy nám maminka štrykovala sama. Když bylo sestrám asi jedenáct let, musely si je štrykovat samy, jakož i háčkovat různé krajky. Kábě maminka říkala, že je jako teta Bára, co přes den udělá, to večer párá.

Když jsme odcházeli do školy, museli jsme mamince říct: „S Pánem Bohem!“ Když jsem jednou v první třídě odcházel do školy, řekl jsem mamince: „S Pánem Bohem.“ A dodal: „Za bramborem,“ jak jsem slyšel rýmovačku od starších kluků. Zavřel jsem chlév a než jsem udělal dva kroky, velmi jsem se lekl. Maminka mě chytla, přehnula přes koleno a sázela mi jich tolik, že jsem je nestačil počítat. Učení jsem upustil na zem a maminka na mě dlouho hubovala. Říkala, že je to rouhání Pánu Bohu a že to si nesmím nikdy dovolit.