• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Ukázka z knihy Bojoval jsem za císaře pána

Ráno dostáváme černou kávu a vyrážíme na další cestu. Jdeme do mírného návrší, na kterém se nachází les - velká borovina - s menším listnatým podrostem. Asi padesát kroků před lesem v rojní čáře ulehneme v poli. Proti nám z lesa se žene hulánská hlídka a hlásí, že les je obsazen Rusy. Hned na to přichází rozkaz: „Vpřed!“ Jako živí duchové se zvedáme ze země a spěcháme do lesa. Strach ovládá celé naše tělo a zimnice si hraje s každým z nás.

Prodíráme se hustým podrostem, v pravé ruce křečovitě tisknu pušku a levou rukou si stírám pot z čela. Zahřmí výstřely z děl, náboje sviští nad námi a nedaleko nás se s děsným rachotem zarývají do země. Dereme se houštím a po chvíli se před námi objevuje široký průsek lesa, jehož středem se táhne násep dráhy. Mezi kolejnicemi stojí rojnice Rusů. Vyběhnu z lesa a obrovský Rus zdvihne pušku a zamíří na mě. Stojím jako zaražen do země, nejsem schopen myslet, mráz mi projede celým tělem a cítím, že za okamžik budu mrtvý. Sotva však dá Rus pušku k líci, třeskne nedaleko ode mne rána. Rusovi se plášť na rameni prohne a jako podťatý strom se skácí k zemi. Zprava slyším hlas vojína Arnošta Poláška: „Měls štěstí, kdyby nebylo mé včasné rány, tak bys to odnesl.“ Pouze ze sebe vysoukám: „Děkuju, Arnošte,“ a hodím s sebou na zem. Přikrčen utíkám zpět, neboť Rusové na nás děsně pálí. Zdvihnu se, abych mohl lépe utíkat, ale hrůza! Několik kroků ode mě zase stojí skupina Rusů. Přikrčím se k zemi a obloukem spěchám zpět. Přiběhnu na kraj lesa a vidím, že další tři naše družstva leží ještě na poli.

Hrozně unaven a zmaten uvažuji o právě prožité chvíli, proč se máme, my Slované, navzájem vraždit. Doposud jsem na bratra Rusa nestřílel, odsud musím pryč za každou cenu. Přece nebudu bojovat proto, abych podporoval německou nadutost a pýchu a pak jim otročil. To ne! Pomohu si sám, a to hned. Rukou, ve které držím pušku s bodlem, udělám pohyb a bodlo vjede do levé ruky v předloktí. Položím pušku a dívám se na ránu, ale ta je nepatrná, znovu tedy vrazím bodlo do předloktí a ucítím slabou bolest. Pohlédnu na ránu, zdá se mi dost velká. Ránu obváži, krev se však proudem valí a napájí vyprahlý mech. Zdvihnu se a vběhnu na pole a ulehnu do rojnice. Za okamžik začínají děla pálit do lesa, odkud jsem před malou chvílí vyběhl. Les je zasypáván dělovými náboji, jak našimi, tak ruskými. Naše dělostřelectvo pálí omylem do našich vojáků. Teprve, když je upozorněno, tak s tím přestane, avšak těžké oběti na životech už zachránit nelze.

Moje družstvo se ještě nevrátilo. Ležím na oranisku a dumám, v představách vidím svou rodnou ves a své milé, jako v mrákotách znaven a vysílen usínám. V tom zazní rozkaz: „První, třetí a čtvrtý cuk vpřed!“ Já již nic neslyším, protože spím. Pojednou nade mnou zahřmí hlas: „Kupředu, chlape, nebo tě zastřelím!“ Procitnu a zděšeně koukám na hřmotícího důstojníka, nejsem schopen žádného slova, pouze zdvihnu zakrvácenou ruku. „Chlape, alespoň řekněte, že jste raněn!“ řve důstojník, který mě nechává samotného a spěchá vpřed.