• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Jak bádá v historii redaktor Libor Dobner (2)

Když jsem začal chodit do obecné školy v Lokti nad Ohří, pracovala moje maminka jako úřednice na loketské Střední průmyslové škole, kam jsem za ní často docházel. Jeden z pánů profesorů mi tam vždycky říkal Gelasius. Abych pravdu pověděl, bylo mi to jedno. Byl příjemný, usměvavý a vždycky, když řekl to své „Á náš Gelasius Dobner je tady!“ tak jsem se jen vrtěl a uculoval.

Tímhle jménem mne později obdařovala i řada dalších lidí, v neposlední řadě paní Tomanová, učitelka dějepisu ve škole Na Hájích. Ostatně, oni to vždycky byli lidé, kteří se nějakým způsobem zabývali dějepisem. Tenkrát už jsem ale věděl, že Gelasius Dobner byl významnou osobností a že byl jako první ve svém oboru zván otcem českého kritického dějepisu. Od dědy jsem měl i jeho obrázek. Byl z nějaké krabice od kávy nebo kakaa, kam se podobné obrázky pro poučení i jako prémie zákazníkům vkládaly. S tímhle Gelasiem, který se původně jmenoval Job (Josef) Felix a jméno Gelasius od sv.Kateřiny přijal jako řádové jméno u piaristů, se na sebe v mé pracovně díváme dodnes.

Gelasius Dobner.

Zajímavou shodou okolností je, že i on žil ve Slaném. Nejprve jako budoucí student u své sestry a podruhé již jako profesor zdejší piaristické koleje. Dnes už také vím a mám rodopisem potvrzeno, že tenhle Gelasius byl skutečně jedním z předků našeho rodu.

Když jsem později často a rád šlapal široké schody do pater slánského vlastivědného muzea, vzpomínal jsem, že i on musel tyhle schody absolvovat i když tenkrát vedly jen do prvního patra. Jestli při tom taky tak funěl, jako já, to ale opravdu nevím.

Schody do muzea jsem si, poprvé nikoli jen jako zvědavý návštěvník, vyšlápl někdy na začátku sedmdesátých let minulého věku. Ještě ne jako badatel v historii, jak jsem se později neuváženě byť hrdě nazýval, ale jako nový člen slánské pobočky Svazu ochránců přírody, tehdy iniciované aktivistou Josefem Srbkem. Prostě a jednoduše jsem šel zaplatit povinný členský poplatek. Pokladnicí, čili hospodářkou pobočky byla paní Ivana Hušáková. Vybrala korunky, zapsala si mě do sešitu a pak jsme dali řeč a bylo to prima. Jindy zase, po brigádě na Slánské hoře, kde jsme likvidovali a shazovali náletová křoviska, jsme se pak znovu sešli v kanceláři, při horkém čaji. Tak jsem postupně poznával muzeum z trochu jiné strany. Seznámil jsem se s paní ředitelkou Boženou Frankovou, s Ivaninou sestrou Blankou, pracovala tam i moje kolegyně z divadla Míla Náprstková a potom také Hanka Tichá, učitelka a pozdější spoluredaktorka ze Slánských listů. Člověk, na kterého jsem tehdy hleděl s úplně nejzbožnější úctou byl můj první opravdový archeolog, pan doktor Václav Moucha.

V knihovně, kterou tehdy ještě vedl přítel a kolega ze Slánské scény Miroslav Samec, jsem získal další poklad do své regionální knihovny. Posvátná místa království českého, díl VII. Vikariát Slanský od dra.Antonína Podlahy. Knížka byla v té době prakticky na indexu a Mirek mi ji věnoval. Dodnes ji mám stále stejně zabalenou ve hnědém, voskovaném knihovnickém papíru.

V té době jsem se jako utržený z řetězu vrhl do víru maloměstského dění. Coby student – učedník knihkupecké školy jsem se stal členem divadelního spolku Slánská scéna a později spoluzakladatelem HloDoStaSáHoVo divadla poezie, pozdějšího Dividýlka. Stal jsem se členem Jazzklubu, členem spolku kaktusářů, tehdy vedeném mým dalším velkým přítelem a vlastně prvním ochotnickým režisérem Mirkem Aišmanem. Stal jsem se členem Gramofonového klubu, dobrovolným pracovníkem Státní památkové péče, již dříve jmenovaných heraldických společností v Jílovém a v Praze. Byl jsem prostě na roztrhání. A to mně bavilo a baví dodnes.

S kamarádem Zdeňkem Koderou jsme proběhali slánské hřbitovy a on mi nafotil všechny náhrobky ozdobené erby.

Mojí první badatelskou složkou, kterých jsou dnes už stovky, byly desky nadepsané jménem de Liser. Jménem továrníka, majitele slánské přádelny a po jejím požáru stavitele nové přádelny v Kvíčku. Něco mi o něm pověděla Boženka Franková, písemné zprávy z kronik mi vytáhl jiný z mých vzácných přátel, kronikář Jaroslav Šrajer.

Začal jsem se zabývat historií regionu systematicky, i když jsem tehdy stále ještě upřednostňoval heraldiku. Lezl jsem po vížkách vesnických kostelíků a na role toaletního papíru jsem si uhlem obtahoval lité nápisy ze starých zvonů. Když už jsem jich měl pěknou řádku, řekl mi pan profesor Antonín Leopold při setkání v muzeu, že už to přede mnou udělal Ferdinand Velc a že jsou ty nápisy v jeho knize popsány. Ale mně to nevadilo. Ta radost z objevování něčeho, o čem jsem si myslel, že to dělám jako první, romantika starých, hnilobou a usazeným prachem vonících věží, byla jen těžko nahraditelná v klidu a teple čtenými řádky opsanými z Velcových Památek historických a uměleckých.

Můj pokojík v přízemí domu čp.598 ve Švermovce se stal shromaždištěm přátel všech možných zaměření. Jirka Vejvoda, Marek Skolil, bratránek Jirka Linke, Zdeněk „Hugo“ Lacina a další a další. Střídali se u mě a při vínečku, kávě nebo jen nasucho jsme diskutovali o literatuře, o filozofii, o umění, o historii a samozřejmě také o holkách. Poslouchali jsme hudbu všeho druhu, od pochmurných koncertů Bachových až po ty nejdivočejší džezárny a big beaty té doby.

Když se dnes ohlédnu, připadá mi to všechno jako včera, jen jsme trochu zestárli a někteří už mezi námi nejsou. Všem těm jmenovaným i nejmenovaným patří můj dík za rady, pomoc a milé přátelství v dobách, kdy jsem teprve začínal bádat v historii.

Libor Dobner