• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Jak bádá v historii redaktor Libor Dobner (1)

Ohlédnu-li se zpět, je to už opravdu hodně dávno, co jsem se začal zabývat historií. Koncem 60.let minulého století to byla nejprve heraldika, která mne zaujala svou různorodou, pestrobarevnou symbolikou. Kreslil jsem erby z náhrobků, z obrazů a ozdobných štukatur kostelů a zámků. Vystřihoval, kopíroval, řadil a popisoval jsem svoji pomalu se rozrůstající heraldickou sbírku.

Jako knihkupec jsem měl spoustu knihkupeckých známých po celých Čechách i na Moravě. A byli to zejména antikváři, kteří začali pomalu ale jistě plnit regálky mé odborné knihovny. Miki Jánoš z Brna mi poslal Heraldiku Karla Schwarzenberga, Erbovní knížky z dob předválečných a protektorátních a také prvních osm dílů Sedláčkových Hradů, zámků a tvrzí. Tenkrát to pro mne bylo prostě něco fantastického. A je tomu tak vlastně dodnes.

Malý Libor s dědou Janem Netušilem před vycházkou na Háje.

Ke knihkupcům a antikvářům se postupně připojovali další přátelé a známí, kteří to či ono, co jsem zrovna usilovně sháněl, měli ve svých bohatých knihovnách. Tak jsem získal například od Rudolfa Vašaty v kladenském divadelním klubu Heraldiku Krále z Dobré Vody a podobně jsem zařadil do své sbírky také Českomoravskou heraldiku Kolářovu, Bačkovského Bývalou českou šlechtu, obsáhlé torzo monstrózního heraldického díla Siebenmachrova a další a další knihy s touto tématikou. Stal jsem se členem Heraldické společnosti v Jílovém, členem Genealogicko heraldické společnosti v Praze a najednou bylo jasné, že už mne tahle pomocná historická věda bude provázet zřejmě až do konce života.

Při svém sbírání a překreslování jsem zjistil, že v těchto veledílech chybí celá řada erbů, které jsem nasbíral ve svém nejbližším okolí. Tehdy mne asi vůbec poprvé napadlo, že bych se mohl vymanit z heraldiky obecné a českomoravské a měl bych se začít podrobně věnovat heraldice regionální, tedy naší místní, to znamená slánské a okolní. Nejen sbírat již popsané, ale sám se zapojit a doplňovat v dostupné odborné literatuře dosud chybějící informace.

Při své knihkupecké praxi jsem poznal řadu zajímavých lidí, kteří měli stejné nebo podobné zájmy. Genealog, česky řečeno rodopisec, Václav Kemr z Hradečna nebo středoškolský profesor a odborný publicista ing.Babuška z Kladna, pocházející z Dřínova u Zlonic. Oba již nežijí, ale pro mne znamenali a doposud znamenají mnoho. Ze stálého zákazníka se mým heraldickým přítelem stal vynikající kladenský kreslíř – heraldik Zdirad J.K.Čech. Jeho práce jsou stálou ozdobou mé sbírky.

Od regionální heraldiky pak už byl jen krůček k regionální historii. Vždyť k čemu je vám sice zajímavý erb, když nevíte nic o jeho majiteli ani o rodu z kterého pocházel.

K zájmu o historii města ve kterém jsem se narodil a kde žiji, mně již v předškolním věku motivoval můj slánský dědeček Jan Netušil. S ním jsem ruku v ruce vycházel z našeho domu v tehdejší ulici Švermovce, abych si prohlédl kostel sv.Gotharda, klášter Nejsvětější trojice, v jehož rozsáhlé zahradě později vznikl koutek živé přírody. Při procházkách s ním jsem poznal kapli Božího hrobu, slánské hřbitovy, lesopark Háje s hudebním pavilónkem a s bílou sochou hudebního skladatele Bedřicha Smetany, tyčící se nad trouchnivějícími pozůstatky někdejšího letního divadla a také majestátný sloup vinařů a rybářů za čtvrtým hřbitovem. Dědeček mě vodil na nedělní vycházky s panem Peškem, který při nich vyprávěl o slánské historii. Ne že bych tomu co říkal příliš rozuměl, ale tu a tam mi v tehdy ještě čisté kůře mozkové přece jen něco uvízlo.

Jedním z největších zážitků, dědou zprostředkovaných, byla návštěva slánského muzea. Už tehdy tam byl kanec Vojta, sbírka motýlů, terče slánských ostrostřelců a měšťanská světnice s postelí. Byly tam kosti našich předků, nářadí a zbraně, to mně moc zajímalo. Podstatně menší zájem ve mně vzbuzovaly všelijaké vyšívánky, talíře, hrnky a skleněné pohárky. Ale muzeum, to byla prostě bomba.

Později, když už jsem trochu vyrostl a chodil do školy to byla dědova knihovna, která mi nabídla hlubší znalosti. V zasklených regálech se v ní na předních místech řadila kompletní díla Aloise Jiráska a Václava Beneše Třebízského. Přečetl jsem všechno, a měl jsem to štěstí, že jsem to přečetl dřív, než nás k tomu začali nutit ve škole. Pochmurné a už ne příliš čtivé povídky Třebízského mi také daly první ucelenější poznatky o rodném Slánsku. Asi nejvíce mi v paměti uvízla povídka Ušlapán.

Dědova knihovna mi později poskytla i skvosty regionální literatury, které s úctou jako dědictví po něm chovám dodnes. Lacinovy Paměti královského města Slaného, Hulinského Legendy ze Slaného, Město Slaný, jeho kraj a památnosti a pár ročníků Slanských obzorů, to byly základní kameny mé regionální knihovny.

Vzpomínám si, že když se mě někdy dospělí vyptávali, čím bych chtěl být, až budu velký, říkal jsem, že buď chovatelem v zoologické zahradě nebo archeologem.

K tomu prvnímu povolání mě přivedl pan Šváb. Ten vedl koutek živé přírody u kláštera, kam jsem začal chodit, že jako budu pomáhat. Podnětem k povolání druhému byly krásné knížky Josefa Augusty: Zavátý život, Ztracený svět, U pravěkých lovců, Zrození Venuše a Z hlubin pravěku, všechny vybavené nádhernými ilustracemi Zdeňka Buriana. Skoro současně je pak doplnila řada knížek Otakara Štorcha. Četl jsem samozřejmě i Foglara a Maye, Curwooda, Coopera a Scotta, Flose, Pařízka a Běhounka, ale nechtěl jsem být ani lovcem kožešin či orchidejí, ani vzorným vedoucím mládeže, ba ani cestovatelem. Já chtěl být chovatelem zvěře nebo archeologem. - A pak najednou už jsem byl velký, takříkajíc hnedle dospělý.

Libor Dobner