• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Láska k novinám ho už nepustila

V minulém díle se náš dlouholetý redaktor Zdeněk Tvrdek vyzpovídal z jeho poměrně pestrých klukovských let. Dnes bude vyprávět i tom, jak v „pokročilejším“ věku přičichl k novinařině.

Úředníkovi se obrovitý kovboj nelíbil

Ve Šluknově jsme byli ubytováni ve staré budově, ve které, když jsme tam přišli, ani netekla voda. Abychom si mohli alespoň uvařit čaj, umýt se v lavóru, museli jsme nejdřív ve sklepě zaletovat přívodní vodovodní trubku. V místnostech, kde jsme byli ubytováni, předchozí majitelé domu, šluknovští Němci, zřejmě naposledy malovali před nástupem Hitlera k moci. Žili jsme tam bez jakéhokoliv dozoru. Proto, když jsem se rozhodl, že to provedu, nikdy mě nenapadlo, že bych snad neměl…

Nad postel přes celou stěnu jsem namaloval obrovitého kovboje na koni. S revolverem v ruce. Obraz se líbil, obdivovali ho celé exkurze návštěvníků. Když ale naše mise ve Šluknově skončila, přišel pán z městského národního výboru, aby internát takříkajíc převzal. Zda je všechno v pořádku. Když uviděl na stěně moje dílo, začal nadávat, co jsem si to dovolil a že musím místnost buď nechat vymalovat, nebo zaplatit pokutu tři sta korun. Tři stovky byly tenkrát dost velký peníze. Zvlášť pro učedníka. Přesto jsem řekl, že nic takového neudělám, ať to dá třeba k soudu. Alespoň veřejnost uvidí, v jakém prostředí také žijí učňové. Zarazil se, něco zabručel pod vousy a odešel. Už se neozval.

Následný, více než roční pobyt v internátě v Děčíně, to již bylo jiné kafe. Výborné ubytování, dobře vybavené učňovské dílny, prostorná jídelna, výtečný kuchař. Jen jednou klukům nechutnalo jídlo, které uvařil. Já si dal dvakrát. Udělal výtečnou křenovou omáčku s knedlíkem, ale nikdo ji nejedl. Snad kvůli jejímu nezvyklému vzhledu. Byl z toho hodně nešťastný. Já neměl rád jediné: Šavlový tanec od Arama Chačaturjana, jímž nás vychovatel každé ráno v šest hodin budil.

První tanec se nevydařil

Vzpomínky na pobyt v Děčíně jsou spojeny s prvním pokusem o tanec. V blízké restauraci s přilehlým tanečním sálem se každou neděli odpoledne konaly taneční čaje. Hrál tam výborný orchestr se šesti saxofony, čtyřmi pozouny, čtyřmi trubkami, piánem, basou a bubnem. Repertoár tvořily skvělé swingovky, při kterých místní páskové, jak byli rytmem rozpálení, přehazovali holky až přes ramena. Váleli jako Američané v roce 1945 v Plzni.

Několik kluků z našeho internátu na čaje rovněž chodilo. Jednou jsem se k nim přidal. Nikdy předtím jsem netančil, ale již tehdy swing miloval, a tak, když orchestr spustil, začalo to hrát i ve mně. Taneční parket mě přitahoval jako magnet. Do sálu vstoupila exkluzivní slečna, bez rozmýšlení jsem k ní zamířil. Oslovil ji oním známým: „Smím prosit?“ Podívala se na mne mírně přezíravě, jak to moc hezký holky dělají, ale šla. Orchestr hrál Šnůru perel, začali jsme tančit. Moc mě to nešlo, jí také nijak zvlášť. Rozhodně to nebyla Ginger Rogersová. Párkrát jsme si navzájem šlápli na nohu a první kousek skončil. Čekala nás krátká přestávka a slečna najednou řekla: „Víte co? Pojďte si raději sednout…“ A už se nesla z parketu.

Zrudl jsem jako krocan. Taková potupa! Kdyby alespoň řekla, že ji bolí břicho, nebo se bojí, abych jí nezničil boty, ale takhle ode mne odejít? Nána pitomá… Kluci samozřejmě všechno viděli a nezakrytě se pochechtávali. Určitě mi to přáli. Jistě si říkali: dobře ti tak, blboune… Neumíš tancovat a hned jdeš pro takovou sexbombu. To máš za to…

Moje sebevědomí po tomto prvním nevydařeném tanci kleslo natolik, že jsem se potom bál vyzvat jakoukoliv dívku k tanci. Stával jsem na balkóně, poslouchal hudbu a záviděl klukům, jak trsají. Záchrana přišla v podobě sousedky, jež bydlela vedle internátu. Znala mě, vyzval jsme ji k tanci, byla ráda, že jsem pro ní přišel. Tančili jsme spolu jeden kousek za druhým. To odpoledne jsem si ověřil, že mi tancování jde. Sebevědomí se vrátilo. Od té doby jsem žhavil podrážky, kde se dalo. Jednou naše parta dokonce vyrazila z Mostu na čaje do Prahy. Ani tam jsme ostudu hornickému městu neudělali.

V dresu fotbalového dorostu Mostu před utkáním v Ústí nad Labem, jako střední útočník. Zdeněk Tvrdek je na fotu z roku 1951 uprostřed.

Po třech měsících do civilu

Na vojnu jsem narukoval k ženistům do Litoměřic. Více než stavění

pontonových mostů přes Labe jsem se věnoval sportu – hájil jsem branku Dukly Litoměřice ve druhé lize národní házené. V civilu jsem chytal za Baník Kopisty. Na vojnu do Dukly jsme byli vybráni z Kopist čtyři: Milda Raidl, Karel Buberle, Vašek Brynda a já.

Krátce po nástupu vojenské prezenční služby mě potkala smůla. Zapomněl jsem říci, že jako kluka mě postihla revmatická horečka. Jednoho rána jsem nemohl vstát z postele. Po léčbě v lázních Teplice a hlavně zásluhou kopané, při níž jsem sůl z kloubů vypotil, potíže zmizely. Jenže na vojně v Litoměřicích se ukázalo, že ne docela.

Jak jsme na cvičáku hodinu běhali a potom zpoceni stejnou dobu stáli v mrazu a poslouchali, jak se podminovávají mosty, klouby začaly znovu bolet. Po asi dvouměsíčním pobytu ve vojenské nemocnici v Karlových Varech jsem dostal modrou knížku. Radost jsem z ní ale neměl. Na vojně jsem mohl s kamarády při házené prožít dvě báječná léta. Bez nich jsem si připadal jako sirotek.

Zpátky do Slaného

Ani ne rok po návratu z vojny jsme Most opustili. Strýc Jozef Angletta, otcův velký přítel, jehož rodina ve městě pod Hněvínem rovněž bydlela, se odstěhoval do Hořešoviček na Slánsku. Přesvědčil tátu, abychom ho následovali, že na něj čeká ekologicky zdravá práce v místním JZD a rodinu pěkný byt.

Ani jsem příliš neprotestoval. Po návratu z vojny jsem se v Mostě poněkud nudil, scházeli mi hlavně kamarádi, kteří kroutili vojnu v Litoměřicích. Matka byla rovněž pro. „Alespoň si tam najdeš pořádnou holku,“ pravila rozhodně. „Tam jsou děvčata jinak vychovaný, než tady…“

Ani Hořešovičky však nebyly konečnou stanicí naší rodiny. Tou se stalo město Slaný, kam jsme se v roce 1958 vrátili. Já do svého rodného kraje, rodiče do míst, kde prožili svoje mládí. Slaný je i místem jejich posledního odpočinku.

Chudák světový mír…

Ještě o tom, jak jsem se dostal k novinám. První tři moje zprávy vyšly v roce 1951 v závodním časopise Potrubí. Informovaly o činnosti učňů INZAV Teplice v internátě v Děčíně. Nedávno jsem si je po dlouhé době přečetl, nostalgicky zavzpomínal. A rozebral. Závěru jedné z nich jsem se i zasmál. „Sportovní hry dělnické mládeže se blíží“, napsal jsem tenkrát. „Soudruzi učňové nastoupí připraveni bojovat o vzornou reprezentaci závodu a svou účastí přispějí na záchranu světového míru.“ Chudák světový mír. Tenkrát za něj v novinách bojoval i kuchař vařečkou…

Potom jsem na noviny do roku 1960 zapomněl. To jsem již pracoval jako údržbář – instalatér v ČKD Slaný, spolu s nezapomenutelným Honzou Bergmanem. Chlapík s bohatou kšticí černých vlasů byl tak vynikající fachman, že si mohl klidně dovolit třeba týden nejít do práce, aby po svém návratu za dva dny dohonil, co zameškal. Přitom, jako vždy, naprosto precizně.

„Zavinil“ to mistr Fořt…

Měli jsme u bagrovny jakousi montážní boudu, do které za námi jednou přišel mistr Fořt. Jak šla řeč, najednou si postěžoval: „Stejně je to nespravedlivé. V závodním časopise Švermova garda se píše o každé maličkosti, kterou kdo udělal, ale o nás, kteří vytváříme podmínky pro to, aby závod mohl vyrábět, nikdo nenapíše ani řádku.“

Chvíli ticho, potom jsem se ozval: „ Já o našem středisku napíšu…“ Mistr Fořt na mne pohlédl nejdřív užasle, pak nevěřícně. „Ty?“ zakroutil hlavou. Nechtěl věřit, že někdo, kdo pod posuvnou opravuje vodovodní kohoutky, by byl schopen napsat o jeho týmu něco seriózního do novin. „Nebojte,“ řekl jsem, když pořád neodpovídal. „Nechte to na mně. Já to zvládnu…“

Doma jsem sedl a zapomenutá chuť psát se rázem vrátila. Napsal jsem reportáž s názvem: Lidé, o kterých se neví. Příběh pracovního dne party údržbářů, jíž jsem byl členem. Zmínil všechny zaměstnance střediska. Článek předal tehdejšímu redaktorovi Švermovy gardy Pepovi Šindelářovi, který ho opatřil docela solidní perokresbou, a jedné soboty – tehdy se ještě v ten den pracovalo – vyšel.

Láska k novinám mě už nepustila

Měl jsem z něj velkou radost, ještě větší však spoluzaměstnanci. Když jsem v pondělí přišel do práce, málem mě samou láskou snědli. „No, Zdeňku,“ říkali o překot. „Kdo by to do tebe řekl? Že ty takhle… Kde ses to naučil?“

Jenže…uplynuly dva, tři dny a najednou ti, co mě tolik chválili, se na mne začali mračit. V životě jsem si mockrát ověřil, že závist je všudypřítomná. Našli se totiž tací, kteří nám údržbářům ty oslavné řádky v novinách záviděli. Ukazovali na naše chlapi a říkali: „Hele, to jsou ti, o kterých se neví. Bodejť by se vědělo. Někam se zašijou a ani mistr je pak nenajde…“ Zavinili, že se na mne potom zlobil ten, jehož jsem v reportáži popsal jako vysokého ramenatého; i ten, kterého jsem uvedl jako mírně přihnutého. Nejvíc se vztekal ten, jehož jsem v reportáži zastihl zrovna o svačinu, když pil pivo. Napsal jsem, že právě po pivečku má takovou sílu…

Jejich zlobení ale netrvalo dlouho, na všechno se brzy zapomnělo. Nicméně reportáž měla u čtenářské veřejnosti pozitivní ohlas a mne od té doby již láska k novinám nikdy nepustila…

Zdeněk Tvrdek