• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Fotbal hrál i s Masopustem

V minulém díle jste se mohli leccos dovědět o prvních letech života našeho dlouholetého redaktora, Zdeňka Tvrdka. Dnes Vám bude vyprávět o tom, co nejen ve Slaném prožíval v klukovských letech…

Sladký dárek z autobusu

Poválečné dny byly pro nás kluky zpestřením. Na Hájích, kde dnes stojí Slavos a továrna Mitsubishi, se objevilo provizorní letiště. Startovaly tam a přistávaly ruské dvojplošníky. Za plovárnou, za železničním náspem, tam kde je dnes vzrostlý listnatý les, tábořilo vozatajstvo. Blízko v křoví jsem našel tři konzervy. Pln radosti je přinesl domů. Měl jsem za to, že budou samé maso, ale byly jen hrachové. I tak mě matka pochválila.

Z těch dnů, nabitých událostmi, vzpomínám i na starý autobus, jenž se objevil na slánském náměstí. Pomalovaný maskovacími barvami, dveře nesly stopy po kulkách. Ze schůdků se na mne smála hezká paní ve vojenském. Pozvala mě dál. Uvnitř bylo ještě několik takových paní ve vojenském a dva zranění vojáci. Všichni se na mne usmívali a paní z Ruska mi při odchodu z autobusu dala něco sladce nahořklého. Moc dobrého. Poprvé v životě jsem ochutnal čokoládu.

Tyfusu jsem neunikl

Dny plynuly, zdálo se, že již nic neohrozí poklid ve městě. Najednou přišla epidemie tyfu. Nemocnice se rychle plnila, lůžková kapacita nestačila. Pro hospitalizaci nemocných byla urychleně uvolněna hudební škola a budova na Hlaváčkově náměstí, v níž dnes sídlí mateřská škola. Tyfusu jsem neunikl, dostala ho i matka. Na hroznou nemoc tehdy ve Slaném zemřelo na 200 lidí.

Při tyfu zabíjejí hlavně vysoké horečky. Pamatuji si, jak jeden z nemocných – bylo mu tak kolem dvaceti, se, než jsem usnul, postavil na posteli a držátkem lžíce ryl do stěny. Říkal, že v té zdi má zazděný poklad. Když jsem se ráno probudil jeho lůžko bylo prázdné. V noci zemřel na vysokou horečku. Mně naměřili teplotu 41,5 stupně. Již jsem o sobě nevěděl. Život mi zachránil neznámý dárce krve.

V „hudebce“, kde jsem byl hospitalizován, se pacientům neúnavně věnovaly řádové sestry. Zvláště nás děti měly rády. Po asi čtrnácti dnech, když už jsem byl z nejhoršího venku, byly po šest týdnů mojí jedinou stravou rohlíky a k obědu střídavě bramborová a krupicová kaše. Takovou dietu bych dneska potřeboval. Dlouho jsem pak nemohl tyto „dobroty“ ani vidět.

Také matka se uzdravila, proto, když jsme se opět šťastně sešli, mohl otec slavnostně oznámit: „Mám pro vás novinu. Budeme se stěhovat do Sudet. Do Mostu. Čeká nás tam pěkně zařízený byteček. To uvidíte…“

Na řetízkovém kolotoči v Drnově. Z. Tvrdkovi bylo 7 let.

Moc jsme toho „nezabrali“

V září 1945 jsme se stěhovali do Mostu, města pod hradem Hněvínem. Najednou jsem se ocitl jakoby v jiném světě. Ve městě plném historických vznosných budov, v ulicích řinčely tramvaje. Všude bylo plno chodců převážně s bílou páskou na rukávě. Značily kapitulující německé občany, připravené k odsunu.

Náklaďák na dřevoplyn nás přivezl do Stalingradské čtvrti, osady Zdař bůh. Tvořilo ji na padesát téměř stejných patrových domů, v jednom z nich, naproti zbořenému od letecké bomby, náš nový byt. Nebyl špatný, ale co otec sliboval, v něm nebylo. Táta opět přišel pozdě. Zatímco ti, co si pospíšili a hlavně, jak se říká uměli v tom chodit, zabrali honosné milionové vily s velkými zahradami, my našli v bytě jen pár krámů a do harmoniky slepené pohlednice z Českosaského Švýcarska s německým textem. Těch několik lepších kusů nábytku, které v bytě předtím byly, někdo stačil před našim příjezdem ukrást.

Jen zázrakem to nebouchlo…

My kluci, děti nových usedlíků, jsme se rychle dali dohromady. Nastalo pravé eldorádo. V okolí města bylo plno pozůstatků po německé armádě, přitahovaly nás hlavně opuštěné protiletadlové flaky nad Rudolicemi. Bylo jich deset a u všech plno nábojů. Tlustých asi 12 cm a dlouhých 50 cm.

Když se zamyslím nad tím, co jsme tenkrát dělali, jde mi mráz po zádech. Jen zázrakem to nebouchlo…

Představte si: vzali jsme zmíněný náboj, kulkou ho vsunuli do konce hlavně děla a již uvolněnou kuli z výšky zhruba metru pouštěli na náboj. Tak dlouho, až se plášť nábojnice uvolnil a my z něj mohli vyjmout svazek tyčinek střelného prachu. Ty jsme potom na našem „cvičišti“ na louce u lesa zapalovali a metali do dálky.

Stalo se, že přišel mezi nás nazlobený otec s úmyslem vyčinit synovi, jak to, že ještě není doma. A jak byl vzteklý, popadl, co mu zrovna přišlo do ruky a mrštil tím do ohně. Vhodil do plamenů dva svazky tyčinek střelného prachu. Zasyčelo to jako klubko jedovatých hadů; vyšlehl plamen, jenž svojí výškou přesáhl elektrické vedení. Nikomu se naštěstí nic nestalo, plamen šel kolmo vzhůru. Jen pán sebou sekl do trávy a chvíli nemohl vůbec promluvit… Takoví jsme byli puberťáci…

Braková literatura mi spíš pomohla

Bezstarostné mládí se stále novými zážitky – tak by se dal charakterizovat můj pobyt v Mostě. Ve městě hrála čtyři kina. Dávala napínavé kovbojky a detektivky; zvlášť kovbojky jsem měl rád. Dvojníka ze Sonory jsem viděl sedmkrát. Plameny Západu, Patrola na mexické hranici, Sedmá kavalérie - to byly tituly, na které jsem se dlouho dopředu těšil. Do ruky se mi dostal dobrodružný týdeník Rozruch s názvem Zpívající údolí. Potom Rodokapsy, Divoké západy a jim podobné. Mezi kluky jsme si je půjčovali, čachrovali s nimi, často je i nevraceli. V tehdejší brakové literatuře, jak se jí i dnes říká, ale nebyly desítky mrtvol, netekly z ní putýnky krve, jako dneska. Vedla spíš k romantice, k přírodě, svým způsobem učila statečnosti, čestnosti. Ještě dneska, když si chci odpočinout, sáhnu po starém Rodokapsu… Každý týden jsem chodil do trafiky pro oblíbený Vpřed s Rychlými šípy a pro Junáka, zajímavé časopisy pro mládež.

Začal jsem s prvními literárními pokusy. Byť takříkajíc do šuplíku. Jen pro svoji zábavu. Inspirovaly mě dobrodružné příběhy, které jsem viděl nebo četl. Sloh mně docela šel. Učitel mě pochválil s tím, že moji povídku si přečetl každý z jeho pětičlenné rodiny.

Na plácku s nejlepším fotbalistou Evropy

Hrál jsem fotbal za žáky SK Most, později za dorost. Na plácku u školy na Zahražanech, kde jsme se téměř denně honili za míčem, si s námi občas přišel zahrát o něco starší mladík. Míč vodil jak se mu zachtělo. Jen těžko mu ho někdo vzal. Nebyl to nikdo jiný než Josef Masopust, budoucí hráč ligových Teplic, Dukly Praha, národního mužstva Československa, nakonec nejlepší hráč Evropy. Masopustovi bydleli nedaleko nás, jeho otec dělal s mým tátou na stejné šachtě. Josef i později, když již něco znamenal, se mnou vždycky rád pohovořil. Vyprávěl, jak tvrdě v Dukle Praha trénují a že si přesto po tréninku ještě přidá hodinu, dvě poctivé přípravy. Proto to někam dotáhl.

Německé děti se mnou nesměly mluvit

V Mostě se mi líbilo, nicméně Duch stěhovák nás opět vytáhl do neznámých dálek. Rodiče podlehli vábení souseda Podzimka, který si vyhlédl pěknou vilku v Chodovicích - dnes Chodové Plané u Karlových Varů. Tamní kraj byl dlouho plný německých obyvatel. Když jsme do Chodovic v roce 1947 přistěhovali, žilo tam jen asi deset českých rodin. Byl nám přidělen pěkný domek, jenže marná sláva, nebyl to rušný Most. Navíc v Chodovicích jsem neměl jediného kamaráda. Opodál se shlukla třeba desítka kluků, ale jak mě viděli, prchali. Měli od svých německých rodičů zakázáno i promluvit s českými dětmi. Byl jsem z toho smutný. Otec to poznal a protože i jemu se stýskalo po fotbale a rušnějším životě, vrátili jsme se do města pod Hněvínem.

Varování pana učitele

Vyšel jsem ze školy s tím, že budu redaktorem. Zapomněl jsem ovšem na zásadní: že bych musel studovat. Učil jsem se dobře, špičkový žák jsem ale nebyl. Také představa, že bych snad měl další roky strávit ve škole, se mi nelíbila. Rodičům někdo poradil, aby mě dali učit do tiskárny metérem nebo sazečem, že se tak dostanu k novinám. Neznám ale případ, že by se někdo těchto povolání stal redaktorem. Navíc, když rodiče slyšeli, že se v tiskárně pracuje s olovem, materiálem zdraví nebezpečným, od myšlenky, že bych se tam mohl učit, rychle ustoupili.

Práci s olovem jsem stejně neušel. Na poslední chvíli jsem se začal učit instalatérem. Co by učeň národního podniku INZAV Teplice jsem se učil letovat olověné roury, na pozinkovaných i černých trubkách řezat závity, montovat vodovody, svařovat potrubí autogenem. V učení jsem poznal i Mildu Raidla z Kopist. Spolu jsme prošli mnoha stavbami, hráli házenou za Baník Kopisty, chodili tancovat do mosteckého Repre, litvínovského Koldumu či Národního domu.

Byli jsme spolu i ve Šluknově u Rumburka, kde měl teplický podnik internátní odbornou školu. Moc nám toho nedala. Zajímavá ale byla rada třídního učitele při nástupu do školy. „Mládenci,“ tenkrát pravil. „Ze zkušeností absolventů naší školy vás musím upozornit na jedno. Ve Šluknově je spousta rozvedených paniček, které využívají právě takových holobrádků, jakými jste vy. Zvou je do svých bytů, musí jim hlídat děti, uklidit, vyprat, rozvěsit a vyžehlit prádlo, uložit uhlí, vyklepat koberce. Potom jim dovolí dvakrát hejbnout zadkem a ukáží, kde jsou dvéře… Dejte si pozor na ty potvory…“

Zdeněk Tvrdek