• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Raději chodil za školu

Zdeněk Tvrdek je od roku 1996 redaktorem Slánských listů. S novinami je spojený téměř 50 let. Jeho první tři zprávy vyšly v roce 1951 v závodním časopise Potrubí, vydávaném Instalačními závody Teplice. V roce 1960 začal dopisovat do Švermovy gardy, závodního časopisu ČKD Slaný a do sportovní stránky krajské Svobody. Po absolvování dvouleté školy pro dopisovatele a začínající novináře nastoupil jako redaktor do redakce Slévač, závodního časopisu Metaz Týnec nad Sázavou. Odtud přešel do Kladenské záře, následně do Kladenského kováka, do celostátního odborového časopisu Horník - Energetik a Kladenského expresu. Odtud do Slánských listů. Napsal stovky zpráv, reportáží, povídek, fejetonů; tiskem vyšly i dva jeho dobrodružné romány. V mládí se nenudil. Posuďte sami…

Ze Slaného do Slaného

Narodil jsem se 19. listopadu 1934 ve Vrbičanech. Otec Karel Tvrdek (1912 – 1998) pocházel ze Pcher. Když se ženil s Marií Klodnerovou z Rohozné u Svitav (1914 – 1994), pracoval jako zednický pomocník. Matka v jednom z vrbičanských statků.

Rodinu provázelo časté stěhování. Otec věřil, že najde něco lepšího než dřinu s lopatou. Stěhování mi nevadilo. Rád jsem poznával jiná hezká místa, jejich zajímavé obyvatele. Po Vrbičanech jsme bydleli v Drnově, Slaném, Mostě, v Chodovicích u Karlových Varů, znovu v Mostě, Hořešovičkách a nakonec se vrátili tam, odkud jsme se na dlouhou cestu vydali. Do Slaného.

Otec se při častých stěhování naučil skládat nábytek do korby náklaďáku lépe, než pracovník špeditérské firmy…

Měl jsem namále…

Ve Vrbičanech jsem prožil první čtyři roky svého života. Z doby nejútlejšího dětství pamatuji okamžik, kdy jsem poprvé spatřil motorku. Šel jsem s dědou po silnici točící se ke škole a najednou proti nám ze zatáčky něco vyrazilo. Řvalo to, rachotilo, vypouštělo oblaka dýmu. Moc jsem se lekl. Měl jsem za to, že je to čert. Byl to jen motocykl v sedle s pánem se širokými brýlemi.

Dodnes rád vzpomínám na úsměvnou chvilku mezi kamarády, kluky Krčkovými. Možná jsem v té době neuměl pořádně říct „R“, což přimělo nejmladšího z Krčků, aby mě vyzval slovy: „Zenku, zekni pjase…“ Moc roztomilé. Chtěl se mi smát a přitom byl na tom stejně, jako já.

Jednou ve Vrbičanech scházelo málo a již jsem nebyl. Bylo to takhle: ve strouze u skály, při silnici do Klobuk se ve vodě cachtalo několik dětí. Opodál dva dorostenci se plavili v neckách. Děti mě přemluvily, abych vlezl do vody. Neodhadl jsem hloubku, nohy mi uklouzly a již polykal andělíčky. Ztratil jsem vědomí. Přišel jsem k sobě až na břehu strouhy leže břichem na neckách. A ti dva, co se v nich předtím vozili, střídavě bušili do mých zad ve snaze dostat ze mě co nejvíc spolykané vody. Podařilo se jim to. Spolu s místním cestářem panem Patčem, který si z můstku silnice všiml, že jsem zmizel ve vodě, mi zachránili život.

Ve Vrbičanech s kamarádem Václavem Kučerou, když mi byly 3 roky. Jsem vpravo.

Do školy se mi nechtělo

V roce 1938 jsme se přistěhovali do Drnova u Slaného. Otec dojížděl za prací na kole na důl Mayrau ve Vinařicích, matka našla zaměstnání ve statku u Buzků. V obci menší než Vrbičany jsem se kamarádil s Mírou Novákem, Mílou Pokorným, Otou Pokorným a Vendou Oličem. Bydleli jsme v domku na vršku, na samém kraji vesnice, byl odtamtud krásný pohled na Slaný, Slánskou horu a na Háje s dívčí školou.

Do školy jsem začal chodit v roce 1940 v Žižicích. Zpočátku za školu. Její ředitel mě hned druhý den bolestivě zatahal za ucho a já se začal bát. Místo abych způsobně sedal do školních škamen, zůstával jsem v ouvoze u Žižic. Odtamtud pozoroval budovu školy, když ji spolužáci opustili, šel jim naproti a s nimi domů.

Jak přísloví praví: tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až… To dopoledne jsem se v ouvoze zjevně nudil, nevydržel a vydal se do Žižic. Na návsi právě mlátili obilí. Dívám se, jak šikovný ženský tlačí klasy do stroje, v tom mě někdo zaklepal na rameno. „Jak to, že nejsi ve škole?!“ přísně se optal muž v montérkách. Jelikož jsem nedokázal pohotově odpovědět, popadl mě a vedl do obávané školy.

K mému překvapení mě ale pan ředitel za ucho nezatahal. Dokonce se ani nezeptal, kde jsem byl tak dlouho. Bylo kreslení, dal mi čtvrtku a půjčil barvičky…V poledne jsem s dobrou náladou opustil školu. Strach z učitele byl ten tam, možná jsem si i pískal. Jenže, vyjdu na chodník a vidím: je zle! Přede mnou táta. Netvářil se nijak přátelsky. Pan ředitel mu něco špitl, táta mě popadl… Za celé dětství mi uštědřil dva výprasky. Tenhle byl zvlášť vydatný. Již nikdy mě nenapadlo jít za školu.

Na hřišti jsme byli téměř denně

V Drnově jsem se naučil také lyžovat. Stráň od Oličovic statku dolů do Mlýnku byla příkrá jako v Krkonoších. Na malém rybníčku pode vsí jsme mydlili hokej; za hokejku sloužila i zahnutá bezinka. V letech válečných se v obci začal hrát fotbal. Za místní klub nastupovaly i bývalé hvězdy SK Slaný Holec a Valenta; jako v jiných vesnicích i oni hráli za máslo, sádlo, nebo mouku od sedláků. Potravin bylo málo, navíc za lístky. Kopaná se stala oblíbenou hrou i nás kluků. Mirek Novák měl míč, na hřišti jsme byli téměř denně. Od počátku jsem si fotbal zamiloval, mám ho rád dodnes.

Do školy jsme chodili romantickým údolím, ve kterém rostly skvělé slívy. V zimě, kdy bylo plno sněhu, jsme do něj i se školními brašnami padali. Dělali obtisky. V létě ze stráně váleli sudy, občas se také prali. Jednou jsem takhle přišel o týden staré brýle.

Ministrování mi nešlo

Jednou z vyučovacích hodin byla i hodina náboženství. Přišel pan farář s tím, že potřebuje ministranta. Jestli někdo z nás již něco takového dělal. Nevím, co mě to napadlo: přihlásil jsem se. Tu neděli dopoledne sloužil pan farář ve zvoleněvském kostele dvě mše svaté. Na druhou, hlavní, mě již nepustil.

„Ty jsi lhal!“ obořil se potom na mě ve škole. „Vůbec jsi nevěděl, kam se postavit, kam kleknout, co mi podat…“ Udobřil se, až když jsem slíbil, že mu budu asistovat při pohřbech. Asistoval jsem třikrát. Byť od pozůstalých inkasoval, mně nedal ani korunu. Rozvázal jsem s ním „pracovní poměr“.

Náš byt jako kryt

Na sklonku roku 1944 jsme se z Drnova stěhovali do Slaného. Do Soukenické ulice. Toužili jsme žít ve městě. S Německem už to šlo z kopce, ve městě téměř denně zněly sirény, oblohu brázdily silné svazy anglo-amerických bombardovacích letadel. Povětšině mířily na Most nebo Drážďany. Přestali jsme chodit do školy, dostávali jen úkoly. Školní budovy obsadili „národní hosté“, což byly německé rodiny, prchající z míst, kam již dosáhla fronta. Byl na ně žalostný pohled.

Nastal 8. květen 1945. Od rána byl náš sklepní byt plný, schovat se k nám přišla většina obyvatel domu. Už jsem věděl, že Němci válku prohráli a že v Praze vypuklo národní povstání. Také ve Slaném praskaly výstřely, prý skauti na Slánské hoře zahájili palbu na německé vojáky. Na skok se v bytě objevil otec, někde sehnal pušku; odešel s tím, že ještě s jinými jde hlídat vjezd do kasáren.

V bytě panovalo napětí. Dunění střel nepřestávalo, ženské plakaly, jedna druhé se bezradně ptala: „Co s námi bude?“ Najednou, kolem jedenácté v noci se ve dveřích objevil jeden z nájemníků. „Rusové jsou tady!“, zvolal. Rázem byl strach ten tam. Dokonce i některé mámy s dětmi vyběhly na Londu. Neosvětlenou ulicí již projížděly ruské tanky. V té tmě nebyly příliš vidět, jen hodně slyšet.

Zdeněk Tvrdek