• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Začal jako komparsista, skončil jako principál

V minulém díle jsme se přenesli do Slaného konce čtyřicátých a začátku 50. let minulého století, do doby, kdy ve Slaném svá klukovská léta prožíval fotograf Slánských listů, Karel Vidimský. Dnes ho představíme jako studenta, lva tanečních salónů a začínajícího ochotníka.

Ženských měl málo, kamarádek spousty

Přestože opravdových lásek mladý Karel moc neprožil, kamarádku měl na každém rohu slánské ulice, kde se s nimi také často líbal. „Já jsem zase až tak moc ženských neměl. Myslím těch, se kterými jsem prožil nějaké líbánky. Mimo Věrky, o které jsem již hovořil, jsem se ,zabouch‘ i do Marie, kterou jsem vždycky doprovázel domů, do Lacinovy ulice, a pokaždé, než jsem ji ,pustil‘, jsme se na rohu ulice až děsivě líbali. V mých patnácti letech to bylo až neskutečně krásné opojení láskou. Jó, to bylo něco… Ale dál jsme se nikdy nedostali. Ani s Jarkou z tanečních, kde už to vypadalo na vážnější známost. Já jsem na vážné známosti prostě nebyl nastavený, a ani jsem pro jejich ,provozování‘ neměl potřebné zázemí. S děvčaty jste se totiž neměl kam uchýlit. Rodiče mně v tomto sice dávali dost velkou volnost, ale abych si přivedl holku domů, to neexistovalo! Je ale pravdou, že jsem si poměrně snadno dovedl získat přízeň či přátelství děvčat. Každý nový vztah jsem poměrně pečlivě zhodnocoval, a rozhodoval se, jestli tomu nechám nějaký hlubší průběh, nebo zda zůstaneme jen jako kamarádi. A skoro pokaždé jsem se rozhodl pro tu druhou variantu, takže z tohoto období mám opravdu strašně moc kamarádek,“ vzpomíná K. Vidimský na to, jak se ještě jako mladistvý strašně rád objímal a líbal s děvčaty.

Do třídy chodil s 33 kluky a jedním děvčetem

Po absolvování měšťanské školy a její tehdejší nástavby – JUKu (jednoroční učební kurs), se mladému Karlovi Vidimskému podařilo udělat přijímací zkoušky na Průmyslovou školu energetickou v Kladně. A to i díky tomu, že jeho maminka si „vylepšila“ kádrový profil z manželky živnostníka na dělnici. Do 1. ročníku nastoupil, spolu s 33 kluky a pouze jedním děvčetem - Zdeňkou, v roce 1954. „Zdeňka byla jedinou holkou v ročníku, a jak to tak bývá, byl o ni ze strany kluků nebývalý zájem. Během poměrně krátké doby se vykrystalizoval okruh největších zájemců o tuto ,nevšední bytost‘, ale nikdo z ,dobyvatelů‘ jediného dívčího srdce ve třídě to neměl vůbec jednoduché, protože Zdeňka byla hodně chytrá a každého si držela v bezpečné vzdálenosti od těla. Ale občas, i když poměrně vzácně, se tato bezpečná vzdálenost až podezřele zkrátila. Jednou jsem k tomu přispěl i já,“ pyšně, po 54 letech, tvrdí K. Vidimský.

Karel Vidimský jako desátník absolvent.

Učil ho i táta poslance Klase

Studijní výsledky Karla Vidimského byly více než chvalitebné, ale ve druhém ročníku začal mít v hodinách mechaniky problémy s přemísťováním těles v prostoru a čase, takže po silně nakloněné rovině rychle sklouzl až do třídního průměru. „No, i čtverky jsem dostával, ale naštěstí jsem se z toho lajdačení včas vzpamatoval, a na vysvědčení jsem měl zase jedničky a dvojky,“ vzpomněl K. Vidimský na svou největší studijní krizi a následně i na nezapomenutelné kantory: „Nesmazatelně mně v paměti ,uvízl‘ styl výuky, či spíše přednášek, pana profesora Cetkovského, který nás učil něco podobného jako stroje a zařízení, a pojímal to obdobně jako na vysokých školách. Jeho metoda byla taková, že celé čtvrtletí seděl za katedrou, přednášel, a za každou větou říkal ,prosím pěkně‘. Ale nezkoušel. A pak vyhlásil, že příští hodinu se bude psát písemka, jejíž výsledek byl shodný se známkou na vysvědčení… Nejoblíbenějším učitelem byl určitě Ing. Klas, táta pana poslance Klase, který měl velké pochopení pro studenty a jehož výuka, ač vyučoval dost nezáživný předmět – elektrické stroje a přístroje, byla velmi zábavná.“

Člověče, ty máš tak ladné taneční kroky

Na rozdíl od některých hochů se Karel Vidimský už nemohl dočkat termínu zahájení tanečních kursů ve Slaném v roce 1955. Přestože byl skoro dospělý, těšil se jak malý kluk. Tanec ho nesmírně bavil, a baví do dneška, a navíc měl slušnou průpravu ze slánského divadla, kde se již objevil v několika menších roličkách, při kterých nebylo možné potácet se na divadelních prknech jako medvěd právě opustivší brloh. „Do tanečních jsem se velice těšil. Tancování mě opravdu hodně oslovovalo. Navíc jsem měl dost velké sebevědomí, které jsem získal jednak v divadle, a pak i při tanečních kreacích s děvčaty, s kterými jsem před tanečními chodil. Už Věrka mi říkala: ,Človeče, ty máš tak ladné taneční kroky…‘ První taneční večer a vůbec celý taneční kurs v roce 1955 pod vedením tanečního mistra Hušáka, kterého pamatují celé generace Slaňáků, byl pro mě neopakovatelným zážitkem. Navíc s Vláďou Tučkem, Honzou Reichertem a ještě s dalšími kluky jsme tam navíc měli výbornou partu. Byl jsem tanečníkem, a to se nechci extra moc chlubit, kterému to opravdu šlo. K tancování jsem asi musel zdědit nějaké vlohy, a hlavně jsem od téhož roku působil ve Slánské scéně, kde často potřebovali mladé kluky na estrádní výstupy, při kterých se tancovalo. Štěstí jsem měl i v tom, že v divadle mě ,vodila‘ asi nejkrásnější holka, jaká tady kdy byla – Jitka Kofroňová. Takže když jsem se v Grandu poprvé objevil na tanečním parketu, cítil jsem se skoro jako mistr světa, a mohu říci, že po prvních lekcích byl můj pocit naprosto oprávněný.“

V tom případě musela být ze strany děvčat o tak excelentního tanečníka nemalá přetahovaná. „Neříkám, že jsem nebyl vyhledávaným tanečníkem, ale taneční kursy tenkrát navštěvovalo hodně holek, které jsem dobře znal, a tak jsem si mohl sám vybírat. A to bylo něco pro mě. Strašně se mi to líbilo, stejně jako určitý společenský rituál, který nám vštěpoval mistr Hušák.“

Dopracoval se až k modré knížce

Po maturitě a krátkém působení v ČKD Slaný nastal čas nástupu na vojnu. „Lidově demokratickou“ republiku bránil nejprve v Kroměříži, kde se jako studovaný elektrikář logicky ocitl ve spojovacím praporu. Do ,výcvikáče‘ již nastoupil s vědomím, že bude zařazen do školy pro důstojníky v záloze. Po krátkém výcviku v době, kdy klasický šikan byl ještě v plenkách, a tudíž voják Vidimský se s ním prakticky nesetkal, učinil první krok k důstojnické kariéře, a to transportem do Nového mesta nad Váhom, kde byla kasárna pro vojáky z povolání, s dvěma rotami ŠDZ, a do jedné z nich byl zařazen i K. Vidimský. Školu pro důstojníky v záloze zvládal celkem v pohodě, až při jednom cvičení, při výstavbě telefonní linky, si při pádu ošklivě pohmoždil žebra a hrudní koš, což si vyžádalo hospitalizaci v nemocnici. Tam mu ale brzo otrnulo, a po „konzultaci“ s doktory byl převezen do lázní v Piešťanech, kde v té době vrcholila epidemie žloutenky. A samo sebou, že K. Vidimský jí byl nakažen. Po návratu ke svému útvaru v Dašicích měl držet dietu, což se ale příliš neslučovalo s vojenským řádem, a tak byl přemístěn do nemocnice v Jaroměři, kde ho po vánočních svátcích v roce 1959 z vojny „vysvobodila“ tehdejší zdravotní komise a poslala ho na tzv. trvalou dovolenou.

Od komparsisty až po principála

V patnácti letech se poprvé ocitl na jevišti slánského divadla. Na „svědomí“ to měl jeho největší kamarád, Jan Reichert: „Jeho rodiče, zvláště Honzova maminka, spojili svůj život s ochotničením, se Slánskou scénou, a v roce 1954, když hráli komedii Sto dukátů za Juana, postrádal tehdejší soubor komparsistu, a tak oslovili Honzu Reicherta. Honza se rázem ,vyhoupl‘ na divadelní prkna, a my se na něj s Vláďou Tučkem chodili dívat, a občas jsme se slánskými ochotníky jezdili i na zájezdy. Ale když ke konci tohoto roku odešli někteří kluci na vojnu, opětně nastal problém s komparsisty. Paní Koulová, což byla manželka režiséra, ho ale vyřešila pro nás tím nejlepším způsobem, když nám, čumilům‘ sdělila: ,Heleďte se, kluci, tady máte kostýmy, a v sobotu se hraje.‘ A tak jsem se v listopadu roku 1954 poprvé objevil na jevišti slánského divadla, kdy jsem zaskakoval za již ostřílené komparsisty ve hře Sto dukátů za Juana. První roli – Chlapci ve zbrani, jsem dostal v komedii V. K. Klicpery Každý něco pro vlast. Bylo to přesně 27. března 1955…“ V tu dobu ještě Karel Vidimský netušil, že malé role promění ve velké a že za přibližně dvacet let se stane principálem Slánské scény… Na pěkných 35 let.

Libor Pošta