• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Jako pětiletý miloval Floriánku, jako třináctiletý Věrušku

V prvním díle jsme Vás seznámili s rodiči fotografa Slánských listů, Karla Vidimského, a dnes se přeneseme do doby, ve které on strávil své dětství, a kdy také běhal za svou první láskou, a vůbec ne platonickou, do Hemerkova statku.

Školku rezolutně odmítl

Během druhé světové války nebyly mateřské školky zrovna moc běžné, ale přece jen existovaly. A to i ve Slaném. Do jedné z nich měl být umístěn i malý Karel Vidimský. „Pamatuji si, že maminka, aby mohla být nápomocna mému tatínkovi v krejčovské dílně, se mě snažila umístit do mateřské školky U kostela. Tam byla vůbec první škola ve Slaném, a její součástí byla i mateřská školka. Nakonec vše dopadlo tak, že jsem do interiéru školky U kostela pouze nahlédl, a po mém odmítavém hurónském křiku maminka své plány rychle přehodnotila a nechala si mě doma. Já jsem byl velmi šťastný, doma, u maminky, jsem se cítil o mnoho lépe, a když se narodila sestra, o školce už nepadlo ani slovo,“ vzpomíná K. Vidimský na dobu, kdy měl být „odložen“ do mateřské školky.

Jeho nejoblíbenější hračkou byla panenka

Prvním vánočním dárkem, který udělal malému Karlovi opravdu velkou radost, byla asi půlmetrová panenka. „Já jsem se totiž hrozně těšil na sourozence, a protože on pořád ,nepřicházel‘, stále častěji jsem rodičům říkával: ,Já chci ségru nebo panenku!‘ A tak v roce 1944 jsem pod vánočním stromkem našel velkou panenku, kterou jsem si hned oblíbil, a také jsem ji hned pojmenoval. Dal jsem jí jméno Floriánka, které jsem si odvodil od andělíčka Floriána, jakožto ústřední postavy pohádky, kterou mi táta před spaním často vyprávěl. Až do narození mé sestry Evy, kterou jsem také pojmenoval, jsem Floriánku moc miloval,“ tvrdí dnes K. Vidimský o své milované hračce.

U Vidimských vždy panovala pravá, nefalšovaná atmosféra vánoc, a malý Karel k ní přispíval i v době, kdy už věděl, že dárky mu pod stromeček dávají rodiče. Ale protože svou sestru Evu nechtěl připravit o neopakovatelné prožitky malého dítěte u rozsvíceného vánočního stromečku, ještě několik let se s ní klaněl pod stromečkem, nadšeně říkal: „Děkujeme Ježíšku!“, a zpíval vánoční koledy.

Pětiletý Karel Vidimský na zídce u slánského gymnázia.

Honzo, sundej si brejle!

Karel Vidimský byl vzorný žák, sedící poslušně v první řadě, vedle Jana Reicherta, syna majitele továrny Jaroslav Reichert & syn, ve které se vyráběly nože a ocelové zboží. A protože Karel s Janem měli k sobě blízko i mimo obecní školu – bydleli kousek od sebe, stali se z nich postupně ti nejlepší kamarádi. „Honza Reichert byl můj nejlepší kamarád z dětství, a i když dobře věděl, že pochází z hodně bohaté rodiny a že já jsem jen synem krejčího, nikdy mně, ani žádnému jinému spolužákovi, nedal najevo, že je ,někdo víc‘. Často mě vodil do jejich rodiny, jejíž příslušníci na mě byli nesmírně hodní. Já tam ale chodil strašně rád i kvůli tomu, že Honzova maminka hrála ochotnické divadlo, což se mně hrozně líbilo a což mě později zřejmě ,přikovalo‘ k divadelním prknům,“ tvrdí dnes K. Vidimský o svém nejlepším kamarádovi a jeho rodině.

Do 1. třídy obecné školy chlapecké v Palackého ulici (dnes speciální škola) nastoupil malý Karel hned po válce, v roce 1945. Ředitelem byl uznávaný a žáky velmi respektovaný Vladimír Slunečko. Respekt u žáků vzbuzoval hlavně svým pronikavým hlasem a nekompromisním trestáním darebáků, mezi než malý Karel, na rozdíl od svého nejlepšího kamaráda, nepatřil. „Honza Reichert byl poněkud větší průšvihář, než já, a tak pan ředitel mu na doporučení pana továrníka Reicherta občas nějakou šoupnul. A vše mělo pevně daný, zaběhnutý scénář. Když pan ředitel zvolal: „Tak, Honzo, pojď sem a sundej si brejle,“ tak už všichni věděli, co bude následovat.

Vyprávění Františkána mělo něco do sebe

Krátce po válce do školy chodily většinou hodné a vychované děti, a ve Slaném tomu nebylo jinak. Kde hledat příčinu? Rodiče se svým ratolestem určitě více věnovali a nenechali je na pospas „škodlivým společenským vlivům“, a tak učitelé se ve škole setkávali s mnohem menším počtem problémových dětí, a s agresivními vůbec. „Takže naše strašně hodná třídní učitelka v 1. třídě, paní Svobodová, měla značně ulehčenou úlohu. A když nějakému darebákovi musela občas domlouvat, a neposlušný žák si to nevzal k srdci, neváhala povolat pana ředitele Slunečka, který dotyčného - ve stylu „sundej si brejle“, velmi rychle usměrnil,“ vysvětluje K. Vidimský poměry na tehdejší obecní škole.

Mladičký Karel Vidimský byl celkem nadaný žák a problémy neměl ani s výukou nově zavedeného ruského jazyka. Akorát v předmětu prvouka mu to zpočátku – než dokázal při dlouhém zkoumání ciferníku říci, kolik je hodin, dost skřípalo. Ale jinak si na škole vedl příkladně, a jiné známky, než jedničky, nejhůře dvojky, domů nenosil. Nejvíce ho bavila asi fyzika a v nižších ročnících poutavé vyprávění biblických příběhů katechety „Kvardiána“ z františkánského kláštera při hodinách náboženství, které podle K. Vidimského mělo určitě něco do sebe.

Nenáviděl rybí tuk

Po válce byla dětem často naordinována porce rybího tuku pro posílení jejich organismu. A o takovou porci nikdy „nepřišel“ ani mladičký Karel: „I když rybí tuk měl podle mínění tehdejších lékařů příznivý vliv na dětský organismus, pro mě to byla velmi odporná a těžce stravitelná poživatina. Já jsem rybí tuk absolutně nenáviděl, na rozdíl od balíčků, které do škol dodávala tzv. UNRRA . Jednalo se o takovou menší pomoc Američanů, ještě než přišli do Evropy s tou větší - s Marshallovým plánem. No, a ty balíčky, které jsme dostávali jen v roce 1945 - jednou týdně, obsahovaly opravdu chutné konzervy, ale třeba i čokolády. Pro nás to byla strašná pochoutka.“

Odstřelovali se „cvindama“

Skoro každý kluk měl a asi stále má ve své „výbavě“ prak, a ani Karel Vidimský, ač vychován ve slušných poměrech, se tomuto trendu nijak nevymykal. „My jsme byli ,vyzbrojeni‘, alespoň já a můj kamarád Honza, takovými malými praky, zhotovenými z drátů od kola, kterým jsme říkali ,cvinda‘. S velkými ,kameňáky‘ jsme se ale nikdy nevyzbrojili, protože to byla opravdu nebezpečná zbraň, s kterou bylo možné zabít i nějaké zvíře. A tak jsme stříleli, někdy i po sobě, jen s těmito malými praky. A protože jsme bydleli kousek od sebe, a přes zahradu jsme z určitého ,palebného‘ stanoviště na sebe viděli, přestřelky byly celkem časté. Honza střílel z výše položeného schodiště a já z okna takového nevzhledného kumbálu. Samozřejmě, že jsme byli patřičně opevněni a že skoba občas zacinkala o nějaké okno,“ vzpomíná K. Vidimský na své střelecké manévry z raného mládí.

Tady máš foťák!

Ke svému největší životní zálibě – fotografování, se mladý Karel dostal jak slepý k houslím. Vedle jejich živnostenské provozovny ve Wilsonově ulici bydlel voják z povolání, poručík Martyčák, družný a přátelský Slovák, který jednoho dne napochodoval ke klukovi z krejčovské dílny, do ruky mu dal takovou divnou krabičku a mohutným to vojenským hlasem mu sdělil: „Chlapče, tady máš foťák!“ A protože třináctiletý Karel byl disciplinivaný kluk, pověření od takové šarže bral dost vážně. Koupil si film, nacvakal několik snímků, a po vyvolání filmu u jednoho domácího slánského fotografa už věděl, že se této fantastické věci nemůže ve svém životě už vzdát…

Chtěla si ho udržet studeným párkem

Ke konci docházky do obecné školy chlapecké začal mladý Karel pociťovat potřebu setkávat se – prakticky denně, nejen se svými kamarády ze školy, ale i s kamarádkami ze školy dívčí. Opojen touhou poznat taje dívčích křivek, nemohl se vždy dočkat posledního zvonění a „záletu“ ke škole dívčí. Z této školy mu do oka nejvíce padla Věruška. Mladičká krasavice bydlela v Hemerkově statku, a tak mladý Karel byl častým obdivovatelem této architektonicky zajímavé stavby. Ale více se mu líbila Věruška, když na něho zamilovaně hleděla z okénka, a on ji za plotem vyznával lásku. Namlouvací rituál pravidelně narušoval Věruščin táta, který vždy – ve snaze zjistit, jací to hoši „obletují“ jeho dceru, vykoukl z vedlejšího okna. Jednou se Karel s Věruškou do sebe zahleděli poněkud déle, a Karlovy city přehlušilo kručení hladem se svírajícího žaludku: „Na moje oznámení, že už budu muset jít, že mám hlad, říkala, abych ještě chvilku počkal, a hodila mně z okna párek. Ten byl ale studený…“

Libor Pošta