• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Maminka mu chtěla vylepšit kádrový profil

Karel Vidimský je fotografem Slánských listů od jejich založení v roce 1993. Do dnešní doby naše noviny obohatil o stovky fotografií z aktuálního dění v královském městě, zajímavých reprofot z historie Slaného a též článků, převážně z kulturního dění. Po dlouhá léta byl též principálem Spolku divadelních ochotníků Slánská scéna a na divadelních prknech ho můžeme vidět dodnes. Jak fotografování, svému největšímu koníčku, tak i účinkování ve slánském divadle, se věnuje již od svých mladých let.

Poté, co vystudoval Střední průmyslovou školu v Kladně, obor energetika, nastoupil do ČKD Slaný, kde nejprve – před vojnou, pracoval v tamním energetickém centru. Ale po návratu z vojny, v roce 1960, byla „jeho“ pozice v ČKD obsazena, a tak se znenadání ocitl jako pomocný konstruktér v kanceláři pana Krejčíka, v oddělení hornictví. U rýsovacího prkna pak strávil velkou část svého života, a v projekční kanceláři se „prorýsoval“ až do doby zániku ČKD Slaný. Než se začal věnovat čistě jen divadlu a fotoreportérské práci pro Slánské listy, ještě několik let pracoval v soukromé projekční kanceláři.

S jeho ženou, Evou Vidimskou, rozenou Kellichovou, kterou Slaňáci znají jakou dlouholetou pokladní ve Spořitelně, žije ve Slaném již 35 let.

Karel Vidimský má jednoho sourozence, sestru Evu, narozenou v roce 1945. Po studiu na slánském gymnáziu vykonávala administrativní práce u různých zaměstnavatelů.

Nastal „vítězný“ únor, a měl po „vykořisťování“

Jeho táta, Karel Vidimský (23.12.1901 – 18.8.1990), byl odjakživa krejčí. Svou živnost si založil hned při první možné příležitosti, a jakmile se jejich rodina přestěhovala do Wilsonovy ulice čp. 621 ve Slaném, do domu nacházejícím se přímo proti divadlu, stala se jeho krejčovská dílna už nepřehlédnutelnou. Svého prvního zaměstnance přijal v roce 1941 a ke konci války u něj šilo konfekci již 6 děvčat. Krátce po únorovém puči v roce 1948 se ale jeho podnikání, zvláště to, že „vykořisťuje“ své zaměstnankyně, stalo trnem v oku tehdejších mocných, a tak byl nucen se s děvčaty rozloučit. Ještě zhruba rok mohl mít v krejčovské dílně učednici, ale pak se musel vrátit ke stylu živnostničení, které mu komunisté kupodivu nezatrhli – možná proto, že jeho provozovna byla dobře zašitá, z počátku jeho krejčovské činnosti – vše si dělal sám a po ruce mu naštěstí byla jeho manželka Anna. Krejčovskému řemeslu se věnoval až do svých 70ti let, přičemž poslední roky již pracoval v podniku zvaném Oděvní tvorba.

Komunisty zrovna nemusel

Karel Vidimský starší, který pocházel z pěti dětí, měl další tři bratry a jednu sestru, byl poměrně klidným a rozvážným člověkem. Ale protože dělnické hnutí mu nepřirostlo zrovna k srdci, byl černou ovcí jejich rodiny, jejíž členové se nikdy nesmířili s jeho „buržoazní propagandou“. „Můj táta se, na rozdíl od všech jeho sourozenců, s nějakým dělnickým hnutím nikdy neztotožnil, o komunistech si myslel své, kvůli čemuž na něho jeho sourozenci, a zvláště pak můj děda, hleděli přes prsty. Ale když to byl živnostník, tak se od něj asi nedalo nic jiného očekávat,“ tvrdí dnes K. Vidimský o politické orientaci jeho táty, který své potomky nějakými politickými hovory nikdy „neunavoval“.

Malý Karel asi v šesti měsících…

Chtěla svému synovi vylepšit kádrový profil

Maminka Karla Vidimského, Anna, za svobodna Blažková (13.7.1909 – 30.10.1991), nejdříve pracovala v Pálově továrně na baterie, ale když se vdala a narodil se jí malý Karel, stala se ženou v domácnosti, a když bylo třeba, tak pomáhala i v krejčovské dílně. V roce 1954 se rozhodla opět nastoupit do zaměstnání, aby svému synovi, který se rozhodl pro studia, vylepšila kádrový profil. Do té doby nebyl ani jeden z rodičů mladého Karla Vidimského dělnického původu, což by zřejmě Karlův plán – vystudovat a zařadit se mezi pracující inteligenci, s největší pravděpodobností zhatilo. „Moje maminka vzala své nové poslání velmi vážně, a nastoupila do Průmstavu, kde pracovala jako pomocná dělnice. No novém pracovišti se jí líbilo, v což před nástupem na tuto pozici ani nedoufala, a v nové partě se hned stala velmi oblíbenou pracovnicí, na kterou ještě dnes velmi rádi vzpomínají žijící pamětníci. Mimo práce ji uspokojovalo i to, že její pracovní mise na vylepšení mého kádrového profilu byla úspěšná – já se na školu bez problému dostal,“ vzpomíná dnes K. Vidimský na „záchrannou“ akci své maminky.

Jeho děda byl propagátorem dělnického hnutí

Karlův děda z otcovy strany, Ferdinand Vidimský, který zemřel v roce 1963 ve věku 94 let, pocházel z jižních Čech, z Nové Včelnice, stejně jako herec Rudolf Hrušínský, a v podstatě celý život byl pekařem, později mistrem pekařem, v Mělnických pekárnách ve Slaném. A jak již bylo výše uvedeno, Karlův děda byl poměrně silně levicově založený člověk, takže když za ním, do Flaškářské ulice, občas zavítal jeho syn, a usedli ke stolu, nikdo z nich se neodvážil pouštět se do nějakých politických hovorů, zvláště Karlův táta, protože si velmi dobře uvědomoval, že kdyby začal vést pochybovačné řeči, mířené na jeho milované soudruhy, Karlova dědu by určitě přivedl do stavu vážného psychického rozpoložení. A on určitě nechtěl, aby mu pak pekárnách bylo ještě větší horko, než mu je tam normálně.

Ze souchotin měli strach

Karel Vidimský se narodil 1. listopadu 1939 ve vlhkém sklepním bytě v Třebízského ulici, v domě, který stál proti Grandu a dnes ho je možné spatřit už jen na historických fotografiích. Rodina Vidimských zde ale po narození maličkého Karla dlouho nepobyla: „Tenkrát dětský lékař mé mamince řekl, že jestli ona nechce, abych dostal souchotiny, a nebo měl jiné zdravotní problémy, tak že by se měli odstěhovat do nějakého zdravějšího prostředí. A tak se i stalo,“ vysvětluje K. Vidimský „úprk“ jejich rodiny z Třebízského ulice. Za pár měsíců se Karel a Anna krejčovskému řemeslu věnovali, taktéž i jejich synovi Karlovi, na nové adrese - Wilsonova 621, v místnostech, které dnes využívá VZP. Přestože nové podnikatelské, ale i životní prostory nebyly nijak velké, byt se skládal jen ze dvou středně velkých místností, pro malého Karla to bylo nesmírně zajímavé a pestré prostředí, šité mu přímo na míru.

V krejčovské dílně bylo živo

Už ve věku tří, čtyř let pozoroval malý Karel ze svého „strategického“ stanoviště v krejčovské dílně tamní cvrkot, a nestačil se divit, jak tam bylo pořád živo. Rytmické cvakání šicích strojů doprovázela někdy i hlasitější konverzace dam mezi sebou, se zákazníky, krejčovským mistrem, a také již zažité „hodiny zpěvu“. I když tomu, co si mezi sebou šest švadlen štěbetalo, nemohl maličký Karel ve svém nízkém věku asi vůbec rozumět, oči měl až na vrch hlavy a uši vždy připravené k odposlechu. Více se mu ale líbilo pozpěvování švadlen při práci, které se občas „zvrhlo“ až ve velmi hlasitý sborový zpěv, při kterém si maličký Karel pobrukoval a pohupoval se v rytmu písně, kterou „sboristky“ právě zpívaly.

Rákosku nikdy nepocítil, ale v koutě byl často

Malý Karel Vidimský nebyl nějaký velký rošťák, ale občas se mu nějaká ta klukovina „povedla“, za což ho táta buď jen jemně přetáhl krejčovským pravítkem na obávané místo, a nebo, a to se odehrávalo mnohem častěji, ho posílal… „Výchovné metody mého táty, ač jsem nikdy neokusil, jak ,chutná‘ rákoska, byly kupodivu velice účinné. Když jsem něco provedl, tak mně jí občas šoupnul přes zadek krejčovským pravítkem, ale nejčastěji mě posílal stát do kouta, takzvaně na hanbu, kam jsem vždycky mířil s velkou nelibostí. Přestože na mě táta ani nesáhl, jen zvýšil hlas a poslal mě na ono místo, byl jsem z tohoto trestu vždycky strašně špatný. Bylo to pro mě hrozně ponižující,“ rozebírá K. Vidimský výchovné metody jeho táty.

Libor Pošta