• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Jak jsem s cigaretkami začínal

Když jsem se na počátku padesátých let minulého století narodil, kouřil tenkrát kde kdo. Ono je to ostatně vidět i v pamětnických filmech z té doby. V naší rodině reprezentoval kuřáky tatínek. Děda nekouřil, protože jak sám vzpomínal – jen jednou, jedinkrát se nechal svést svým švagrem Karlem Husákem k pořádnému napití a pokouření a poté mu bylo tak blbě, že při dávení z postele ulomil pelest. Od té doby už na cigárko nesáhl a alkohol užíval spíš jako medicínu. V posledních letech svého dlouhého a abstinentského života si s ním dokonce v různých kombinacích mazal kolena, aby byl Jura.

Za mých nejmladších let se kouřilo snad úplně všude. Nejen v kancelářích a restauracích, ale i v autobusech, v čekárnách u lékaře, na chodbách nemocnic nebo při představení v biografu. Cigaretka byla neodmyslitelným doplňkem denního vybavení našeho táty a vůně cigaret nás provázela po celém bytě i po celém domě, kde se ovšem tátovy tabákové kouře mísily s čmoudíky našich sousedů. Vůně cigaret tenkrát nebyly ani zdaleka tak rozmanité jako dnes. Výběr byl skutečně velice omezený a tak proletáři, ke kterým jsme co do finančního zajištění určitě patřili, kouřili pouze a jenom vyhublé cigarety Partyzánky, v desítkách poskládané v slonovinově žlutobílých krabičkách s červeným – jak jinak – velice střídmým potiskem. Tenkrát jste si mohli poslat do trafiky pro cigarety třeba batole a oni mu je prodali. A někde tady se začíná také odvíjet moje cigaretková historie. A i když mé začátky byly prakticky nevinné, byly velmi bolestné.

Pokouření při rumovém moku mě pak provázelo řadu let

Táta pracoval v loketské elektrárně, což byla rozložitá budova na břehu loudající se řeky Ohře u velikého jezu. V obrovské dominantní hale, kde se točila kola odněkud zespodu poháněná turbinami nebo turbíny pohánějící, to jsem si nikdy nezapamatoval, byla dřevěná kancelář, velikosti malého montovaného domečku. Zde posedával obsluhující personál v relativním tichu, kde mohl v klidu telefonovat, psát pracovní poznámky, svačit a samozřejmě taky kouřit. Vím, že jsem ještě nechodil do školy, když mi táta dal nějaké drobné penízky a poslal mě nahoru na náměstí pro krabičku Partyzánek. Cigárka jsem bez problémů koupil, ale cestou zpátky mě napadla taková blbost. Otevřel jsem krabičku a jeden ten papírový smotek jsem zkusmo zasunul do úst. Sirky jsem neměl a tak jsem kouřil jenom jako, při čemž se cigárko brzy rozmáčelo mými zahořklými slinami. Než jsem došel do elektrárny, tak jsem takovýmto způsobem zničil asi čtyři cigárka. S pátým v puse mě pak načapal táta, který mi šel pro jistotu naproti. Po facce, kterou mi uštědřil, jsem nejen přišel o tu cigaretu, ale ještě dlouho potom jsem viděl jenom hvězdičky. Otcovo nadávání a výtky, jsem vnímal pouze tím uchem na druhé straně pohlavku. Byla to facka tenkrát opravdu hodně nepřiměřená mému věku a provinění, ale jejím výsledkem bylo, že jsem se o cigarety přestal na dlouhou dobu zajímat. Odolával jsem pak dokonce i svodům některých spolužáků z naší školy Na Hájích.

Zásadní zvrat v mém doposud nekuřáckém životě přinesla až prázdninová známost, při mém výjezdu k tetě, strejdovi a bratránkům do Řepína. Do baráku, jen kousek od toho našeho, kde jsme u příbuzných bydleli s bráškou Járou, přijely na prázdniny dvě dívky Pražandy, asi tak v našem věku. Ta starší se mi okamžitě zalíbila a tak jsme je vzali do party. Chodili jsme zadem do zámku, který tehdy sloužil jako domov starých a v některých případech i více či méně dementních důchodců. Jako ta biblická s jablkem - Eva, se ta dívenka jmenovala, jednou vytáhla cigarety Sparty a zeptala se mě jestli kouřím. Styděl jsem se řict, že ne a tak jsem - idiot – přijal svou první cigaretu z krabičky, kterou mi, sama nic zlého netušíc, podala. Myslím, že jsem tenkrát nabídl drámo i bráškovi, aby to na mně nikde neprozradil. Jaroušek si potáhl a bylo to naposledy, kdy jsem ho viděl s cigaretou v ústech. Já jsem si také potáhl a dokonce jsem si šluknul, protože další hodinu jsem pak kašlal, chrchlal a dávil ten šílený kouř, který mi dusil a rval plíce. Zajímavé je, že zatímco Jarouškovi tahle jedna zkušenost celoživotně stačila, já, když jsem se zklidnil natolik, že jsem mohl už zase mluvit, jsem té Evě řekl, že tedy ta Sparta, to že je fakt síla, na to že já prostě nejsem zvyklej, protože kouřím cigarety slabší.. Druhý den mi tedy Evička přinesla a věnovala celou desítku Aster a já, teď už pomaličku a opatrně jsem se malými doušky začínal seznamovat s nikotinem. A tahle známost mi pak vydržela dalších jednačtyřicet let.

Když něco dělám, dělám to pořádně a kouření nebylo výjimkou. Problém byl, kde na ty cigára vzít. Možností se nabízelo více. Tou pionýrsky nejschůdnější byl sběr starého papíru a druhotných surovin vůbec, protože tak jsem nejen získal korunky na kouření, ale navíc jsem za největší sběr dostal ještě hezkou budovatelskou knížku, s vlastnoručním věnováním „Liborovi Dobnerovi za 1.místo ve sběru“ od naší skupinářky. Cigarety mých začátků nesly značku Globus – čili Glóbusky, Letka – čili Mesršmitky, v horším případě sice silné ale zároveň i silně se vyklepávající Lípy. Tyhle desítky stály bez rozdílu dvě koruny československé. Když ale sběr nebyl, musel jsem si vyhledat zdroje náhradní, už ale riskantnější. Jednalo se o drobné krádeže vratných lahví od limonád či piva – dvě láhve = 1 krabička cigaret. Podobným zdrojem byly sklenice od konzervovaných gulášů, s takovým tím hrubým dnem, které vykupovali ve sběru za stejnou měnu. A to byly mé slavné začátky, kdy už jsem kouřil jako dospělý, šlukoval pusou i nosem a dokonce jsem už uměl pouštět kouř opatrně z pusy do nosu nebo kroužkovat. A jak šla léta a já dospíval, už jsem se s cigaretkou neschovával, protože už mi nehrozil výprask. Už jsem byl úplně normální skoro dospělý kuřák, suverén, který se už nedočkavě začínal rozhlížet po dalších neřádstvech a zlozvycích naší civilizované společnosti, mezi nimiž se jako první v řadě netrpělivě vrtěl alkohol. Ale o tom až příště.