• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Jak jsem se sportovně vyžíval i nevyžíval II.

O mé roztěkanosti, která mi z raného dětství zůstala až dodnes svědčí, že zatímco všichni cvičili na Spartakiádě v roce 1960, já jediný jsem si usmyslel, že to bylo „asi“ v roce 1958, ale kdepak. A tak dík za připomínku kamarádce Jarušce. Necvičil jsem s tou mašlí na májce jako prvňák, ale jako druhák ne-li dokonce třeťák Tolik jen na opravu minulého textu. Čím jsem byl starší, tím víc mi bylo jasné, že ve sportu prostě neexistuje odvětví, kategorie nebo disciplína, ve které bych mohl nějakým způsobem excelovat. S mojí výkonností to šlo s kopce a nepomohlo ani kulturistické intermezzo, které jsem si užil s klukovským sousedem z našeho domu ve Švermovce, Míťou Drábem a s jeho kamarádem Honzou Charyparem. Oba byli trochu starší a tak nějak vyvinutější, protože měli malou tělocvičničku a cvičili tam kulturistiku. Mně řekli, že jsem ještě malej a že na to nemám a z té tělocvičničky mě vyhodili. Ale červíček zahlodal a přestože tenkrát ještě i Arnold Schwarzenneger běhal někde po paloučkách v trenýrkách a tričku, zalíbily se mi pěkně vypracované svaly na rukách a nohách chlapů na plakátech, co visely v tělocvičně na zdi.

Z několika návštěv při cvičení kluků jsem si pamatoval jak a které silové vzpírání utužuje ty které svaly a v jakých by se ty cviky měly dělat sériích. Doma pak, v přístřešku u staré pekárny, jsem si nandal dva kbelíky od marmelády písku, každý jsem zavěsil na opačnou stranu násady od koštěte, zajistil hřebíčkem a měl jsem krásnou a hlavně docela levnou činku. Cvičil jsem poctivě jak přitahování k hrudníku, tak vzpírání a taky dřepy s činkou na ramenou, to abych měl svalnaté nohy. Máminým krejčovským pásmem jsem si pokaždé změřil svaly na nadloktí, pak stehna a lýtka a taky křídla, jak kluci říkali těm svalům za podpáždím. Taky přes prsa jsem se měřil, ale tam to bylo úplně zbytečné. Dělal jsem dřepy a sklapovačky a taky kliky a kliky s plácnutím a hrozně jsem se těšil, jak kluky překvapím, až budu ještě větší bedna než oni. Míťa mi taky vysvětlil, že musím hodně a pořád jíst a to hlavně maso, ovoce a zeleninu, aby si to moje tělo mělo odkud brát fundus na ty toužebně očekávané svaly. Míťa snědl denně třeba dvě až tři sklenice naložených třešní, hrušek, jablek, švestek a co já vím co všechno jeho máma zavařovala. Já jsem se v jídle také nijak nešetřil, jedl jsem rád a všechno. Ale tehdy jsem snědl jenom dvě sklenice vybledlých třešní chrupek i s peckami, abych se nezdržoval. Navrch jsem zakousl pár krajíců chleba se sýrem, protože sýr je jak všichni víme tuze zdravý a vše jsem zapil vynikajícím plnotučným mlékem.

Můj soused a kulturista Dimitrij, čili Míťa Dráb

Pod pekárnu k čince jsem se ale už nedostal. Na půl cestě jsem se musel vrátit a zbytek dne a celou noc a ještě velký kousek dalšího dne jsem všechny ty dobroty a strašnou spoustu nějakých dobrot z předtím chlístal zadnicí do našeho suchého WC. Všechno jsem to takhle bezúčelně a s přibývajícím časem stále bolestněji vyplincal do hajzlu. Nepomáhalo ani živočišné uhlí, ani babiččiny sušené borůvky. Úplně dutý a bez jediné částečky energie v těle jsem držel ještě několik dní dietu, abych mohl vůbec vyjít před dům. Když jsem se z té nevydařené kalorické bomby konečně vzpamatoval a vyhojil jsem si totálně sedřený konečník, vydal jsem se pod pekárnu za svojí mučitelkou činkou. Popadl jsem ji spodním úchopem a jednou, dvakrát, třikrát, jsem si ji přitáhl k hrudníku. Nohy se mi třásly a svaly, jakoby si hrály na schovávanou nebo dělaly, že tam nejsou. Při čtvrtém přitažení se jeden z těch od marmeládových kbelíků uvolnil z hřebíčku a spadl mi jen tak lehce na nohu. Jenže na jedné straně osvobozená násada od koštěte mi vzápětí namlátila hubu a druhý padající kbelík mi sedřel lýtko a natloukl kotník. Vzteky bez sebe jsem tou jen o málo zdravější nohou nakopl kbelík, který spadl jako první a omdlel jsem. Tak jsem definitivně a provždycky, zmrzačen na střevech, na duši, na ksichtě i na těle skončil s kulturistikou.

Jediným sportem, kterému jsem zůstal věrný, bylo, i přes zákazy lékařů, plavání. Užíval jsem si rybník Novas ještě s dřevěnou ohradou kolem vany, po které jsme lítali a skákali z ní do vody, která sice nebyla nejčistější, ale nikdo z nás neutrpěl žádné plísně, vyrážky a dokonce ani střevní potíže, i když jsem té vody vypil víc než dost. Ne schválně, jen tak letmo a po troškách, když jsem si třeba špatně vypočítal kdy už budu na hladině, nebo mi některý z kamarádů uštědřil bumbáka, či mi skočil takzvaný kufr před otevřenou hubu. Normálně napít jsme se chodili pod hráz, kde zpod cesty vyvěral nazrzlý pramínek výborné studené vody.

Plavání jsem si užíval i na městské plovárně. Měl jsem dokonce takový zavedený rituál. Přijel jsem na kole, hodil korunu do pokladny a cestou k bazénu jsem se svlékl. Nejdřív jsem vlezl pod sprchu, odkud tekla ta úplně nejstudenější voda, jak se to mému rozpařenému tělíčku alespoň zdálo. Pak jsem střemhlav hupnul do hlubšího bazénu s vyhloubenou vanou pod skákadly. Několika urputnými tempy jsem se pod vodou dostal ke schůdkům, které mně vyvedly na betonovou zídku rozdělující bazén pro plavce od bazénu sice většího, ale mělčího, kde byla voda úplně nejteplejší a to nejen od sluníčka. Tady jsem udělal jen dva, tři poskoky a po hlavě jsem se vrhl do toho pročůránkovaného kafe. Bylo to prostě boží. Až jednou jsem takhle před polednem odjel k babičce na oběd. Pak jsem chvíli odpočíval a četl si a když bylo to nejhorší popolední vedro pryč hupnul jsem na kolo a hurá na plovárnu. Rituál jsem provedl úplně bezchybně. Proletěl jsem sprchou, hlubším a studenějším bazénem a vyhoupl se betonovou zeď. Odrazil jsem se... a když už jsem byl ve vzduchu, zahlédl jsem ještě vodou zarosenýma očima, jak lidé kolem bazénu vstávají a s napětím se dívají na můj střemhlavý skok, obecně zvaný lomeňák. Až v poslední chvíli jsem si všiml, že ten dětský bazén, v době mé jen několika hodinové nepřítomnosti skoro vypustili. Dlaněmi jsem sjel po zařaseném dně, hlavou narazil do zdola už odřených rukou a zlomil jsem se do vody, která mi, zpitoměle sedícímu, sahala někam pod pytlíka. Nic se mi nestalo. Ale asi jen proto, že andělíček můj strážníček tohle slunečné odpoledne nade mnou fakt bděl a neválel se někde ve stínu.