• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Jak jsem se sportovně vyžíval i nevyžíval I.

To, že jsem neměl ke sportování až tak veliké vlohy, už jsem v předchozích vzpomínkách několikrát zdůraznil. Pokud jsem se někde realizoval, byly to však především sportovní aktivity letní, například kolísavé až velmi kolísavé výkony atletické, plavání nad i pod vodou, jakž takž trochu ping pong a nebo badminton. Jezdil jsem na kole, střílel ze vzduchovky, lezl po stromech a po šplhadlech v tělocvičnách a dokonce jsem se jednou sportovně vyžíval i masově. Bylo to, myslím, v roce 1958, kdy jsem se účastnil spartakiádního vystoupení jako žáček první třídy. Sportovní pobíhání kolem májky, upevněn na mašli jako koníček na londži jsem odcvičil v Lokti nad Ohří, v Sokolově a úplně naposled, pokud se nemýlím, na krajském spartakiádním vystoupení v Karlových Varech. Že nelžu dokládá historická fotografie z mého archivu. A mám zato, že se mi to i líbilo.

Uvědomuji si, že jsem se také několik let účastnil turistických výletů v rámci celostátní akce 100 jarních kilometrů, ze kterých mi na památku zbylo pár odznáčků s turistickými ukazateli. A v desítkách svých všech možných průkazů, kojeneckým a očkovacím počínaje jsem narazil i na průkaz nazvaný Záznamní knížka ČSTV I.kategorie (10 – 12 let) Odznak zdatnosti „Buď připraven k práci a obraně vlasti!“ Čili odznak BéPéPéÓVé, jak jsme v tehdy módní zkratce říkali. Byl vystaven v květnu 1962, kdy jsem se k této soutěži přihlásil v TJ Loket nad Ohří. Podle potvrzeného obsahu jsem tenkrát splnil Ideově výchovnou část a kotoul i když už si nemůžu vzpomenout jak jsem tu ideově výchovnou část zacvičil. Bodoval jsem i v dalších disciplínách: běh na 50 metrů jsem zvládl za 8,8 pevně věřím, že vteřiny a ne minuty, skok daleký mě donesl 54 centimetrů za dva metry a tuto vzdálenost jsem, pokud vím, v pozdějších dobách už jen s obtížemi překonával.

Spartakiáda 1958. Stojím vpravo a držím si mašli na bříšku.

Hod tvrdým míčkem, zvaným krikeťák mám zaznamenám do vzdálenosti 25 metrů a zajímavou disciplínu „Běž jak můžeš 300 metrů jsem zvládl za 1 minutu 15 vteřin. Když se teď dívám prostřednictvím těchto archiválií zpět, žasnu jak jsem byl aktivní a co ze mně mohlo být...

Těžkou ránu mým sportovním ambicím naštěstí zasadily vleklé choroby typu chřipek a angín, ze kterých jsem si v předpubertálním věku nakonec vypěstoval šelesty na srdci a následnou revmatickou horečku. Naši z toho byli celí nešťastní, ale mně to nevadilo. Povaloval jsem se v posteli, četl jsem, kreslil, vystřihoval a zakázané cvičení jsem si nahrazoval skákáním do postele ze skříně a to hned několika celkem originálními způsoby. Důležité při tom bylo neprošlápnout skříň, nestrefit se v letu do lustru a v závěru, při dopadu nějak příliš viditelně nezničit rodičovské letiště, na kterém jsem směl přes den marodit.

Jinou sportovní disciplínou, kterou jsem v té době vypiloval k výkonům nejvyšším byl stoj na hlavě, střídavě vztyčovaný do stoje na rukou s opřením nohou o zeď. Tady jsem se snažil dosáhnout co možná nejdelšího času v poloze hlavou dolů Co to provádělo s mými šelesty, to fakt nevím, ale když jsem si takhle zacvičil tak půl hodinky před odchodem na sedimentaci, byla má krev tak napěněná, že z té sedimentační trubičky málem vystříkla a já měl zase nějaký ten týden marodění navíc.

Marodění jsem si nakonec oblíbil natolik, že jsem pro zameškané učení hnedle opakoval. To se sice nestalo, ale mé školní výsledky v osmé a v deváté třídě, jasně naznačily, že teda inženýr ani doktor ze mně nebude. Tolik k mým sportovním aktivitám letním.

Podstatně hůř jsem na tom byl se sporty zimními. V mém případě se jednalo pouze o tři, když nepočítám šachy, které se dají hrát i v létě a kde jsem se naučil jen jak se kterou figurkou táhne. Když jsem se to pak v praxi snažil dokázat, byl jsem většinou bez figurek dřív, než jsem se mohl opravdu předvést.

Ale zpět k zimním sportovním radovánkám. Několik fotografií pořízených tatínkem, dokumentuje, že rodiče mně sportovně nijak nezanedbávali. I když pravdou je, že na většině těch snímků, byť mám na nohou lyže, tedy jen takové ty malé lyžičky, protože to jsem byl ještě jen trochu větší batole, ležím skoro pokaždé na břiše a jak se říká pasu hříbata. Lyžování mně tedy k srdci nepřirostlo. Navíc jedním z mých nejčernějších a hodně bolestných okamžiků bylo, když jsem si už jako větší připnul lyže už ve druhém patře našeho domu v Lokti a pak jsem se na nich dokutálel a doodrážel až do mezaninu pod prvním patrem.

S bruslemi jsem na tom nebyl lépe. První brusle, šlajfky s kličkou, mi přenesl Ježíšek ještě než jsem šel do školy. Byla to velká sláva. Naši mi oblékli teplou sportovní výbavu, obuli pevné botky, co na ně šly ty šlajfky přitáhnout a vyrazili jsme k nedaleké řece Ohři. Jenže než jsme tam došli, potkali jsme Neubergovy, naše sousedy z prvního patra, kteří se už od řeky vraceli. Vedli si svoji starší a úplně vymáchanou dcerku Hanku. Prolomil se pod ní led a tak jsem ten den a fakticky pak už nikdy více s bruslemi k řece Ohři nedošel.

U Neubergů jsem, byť nevykoupaný, dostal taky horký čaj a zatímco naši rodičové utápěli hrůzu z toho co se mohlo stát v domácím šípkovém vínku, hrál jsem si s  Haničkou v posteli na doktora.

Na bruslích jsem pak stál ještě dvakrát. Poprvé na zamrzlém rybníku Novasu, jehož led byl tak hrbolatý a plný sněhu, že jsem v něm vlastně jen zabořeně chodil. Podruhé, a to bylo horší, mně spolužačky Dáša Figerů a Květa Jansů vytáhly do středu kluziště za slánskou sokolovnou. To bylo asi ve čtyři hodiny odpoledne. Až do milosrdné tmy mi potom trvalo, než jsem se dostal zpátky k mantinelu. Většina kolem jezdících bruslařů si ovšem myslela, že jsem jen takový komik a že ty pády dělám schválně. Opak byl pravdou a víckrát už mě nikdo na bruslích neviděl.