• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Jak jsme trávili dlouhé chvíle

Na naše dlouhé chvíle nebyli v Luhačovicích zase až tak připraveni a tudíž jsme si tu a tam vyjeli za zábavou i mimo onu veleznámou lázeňskou obec. Za kulturou se jezdilo do Gottwaldova, kde bylo hezké moderní a stálé divadlo a taky mé první panoramatické kino. Návštěva obou těchto zařízení stála za to, akorát v tom kině jsem v závěru produkce filmu El Cid už nevěděl jak si sednout.

Divadelní budova, kov – mramor a sklo – nám taky přinášela bohaté umělecké zážitky, včetně několika představení v divadelním klubu. Vedení školy nás dokonce poctilo úmyslem, otevřít pro naši kulturnější část učiliště v luhačovické pobočce jakýsi divadelní kroužek vedený jedním z gottwaldovských profesionálů. Ale tento zámysl naprosto zklamal, jak nás, tak vedení školy a nakonec i toho profesionála, který v kroužku zůstal docela sám.

Na luhačovické lavičce, Zdeno Oravski nahoře vpravo

Hezký kulturní výjezd jsme absolvovali asi tři stanice vlakem do Uherského Brodu, kde jsme se směli zúčastnit malého koncertního recitálu brejlatého, vousatého a vlasatého kytaristy a zpěváka Jaroslava Hutky. Já jsem měl moc rád jeho českou verzi Dylanovy Slunečnice, kterou jsem i sám hrál a zpíval. Jaroslav Hutka nám zahrál hodně hezkých písniček a taky jednu o učních, kde se zpívalo: „Vole, vole, krávo, skopová hlavo... Těmahle rukama tahám trámy... A když dám ránu, ty vole, jako když kopne kůň...“ a tak dále a tak různě i jinak. Ta se nám moc líbila a tak nám ji zahrál dvakrát.

Jednou z opravdových kulturních bombic byl koncert skupiny Blue effekt ve Zlíně, respektive tenkrát se skupina jmenovala Modrý efekt a Zlín Gottwaldov. Bylo to v takovém velikém sále nějakého místního kulturáku. Ten sál byl plný vzorně seřazených židlí, ale jen přišli hudebníci na pódium, jen zazněly první tóny Hladíkovy kytary, židle nežidle, pořadatelé nepořadatelé, všichni jsme se mačkali pod pódiem, abychom tu krásu slyšeli úplně rovnou z reprobeden a ty fantastický kluky jsme měli hnedle na dosah ruky. „Stříhali do hola malého chlapečka...“ tahle písnička mi utkvěla v paměti, snad také proto, že jsem se pomalu ale neodkladně chystal před vojenskou odvodovou komisi. Tenhle koncert byl fakt bombice.

Jinou obrovskou bombicí byl luhačovický koncert slovenské skupiny Colegium musicum uspořádaný přímo v Luhačovicích v sále místního kina. Jak jsme byli natěšení na navátého Mariana Vargu a jeho varhanní kreace, doplněné muzikantskými parádami Rastislava Vacha, Fedora Freša a Dušana Hájka. Obrovský, nádherný hluk skrumáží fantastických tónových smrští parafrázovaných Bachů a Haydnů. Kebule se mi kvrdlala a v uších mu hučelo ještě cestou domů, ale bylo to NĚCO, jaké nenahradí žádná gramofonová deska.

Úplně jinou kapitolou byly nedělní odpolední koncerty u lázeňské promenády. Tenhle folklór nám tak nějak nic neříkal i když i tady byly všechny lavičky obsazeny nudícími se lázeňskými hosty.

V místním kině dávali americký film Psycho, režiséra Alfréda Hickocka. To bylo taky něco na co jsem se těšil, ale zároveň jsem se i trochu bál. Jsem poseroutka, což už jsem několikrát předeslal a hororové filmy nepatří mezi zábavu, které příliš fandím. Vzpomínám jak jsem jednou ve skoro prázdném slánském kině nervově nevydržel dějový vývoj filmu Předčasný pohřeb a uprostřed tohoto poeovského hororu jsem vyděšený k smrti z temného sálu utekl a teprve ve sluncem prosvětlené „troubě“ našeho kina jsem znovu nabral kuráž a vrátil jsem se tu hrůzu dokoukat.

Druhák Jarek Mikulica mi o filmu předem povyprávěl. Řekl mi také, kdo kdy koho zavraždí a tak jsem se do kina vypravil náležitě psychologicky motivován a zklidněn. Dobrák Jarek mi ovšem zapomněl říct o té vraždě, co ji Psycho spáchá na detektivovi úplně nahoře na schodech. To, jak ho tam dočista propíchá tou dlouhou kudlou a já, nic takového netuše jsem si nečekanou hrůzou málem stříknul do textilu. Taky usušená maminka toho magora, co si ji silážoval tam dole ve sklepě mi dodala. Vrcholem pak bylo, když mi při večerním sprchování Lišák s Plešounem zahráli zrovna ten Psycho kousek ze schodů, kdy Lišák mával nad hlavou špičatým hřebenem a Pleši vyl ten vysoký jekot, který vraždu provázel. A tehdy už jsem se fakt připočůral.

Ale byly i dny klidné, kdy jsme se ve skupinách, párech či jednotlivě procházeli lázněmi, klevetili jsme páté před deváté, mlsali zmrzlinu a pokuřovali cigárka. Byli jsme fakt taková velká rodina, prváci, druháci i třeťandy a tak jsme si namíchaní jak se to zrovna povedlo krátili chvíle a chvilky, zejména ty sobotní a nedělní, když bylo hezky a nebylo do čeho píchnout. Některé sobotní večery jsme dokonce, my starší směli na taneček do místní kavárny Crystal, kde jsme zpocení a žízniví proháněli naše děvčata při tancích rychlých a nebo se k nim tulili při něžných ploužácích.

Nejvytíženějším hřadem našeho posedávání byly ovšem lavičky u nádraží naproti internátu. Tady jsme semleli co se dalo, tady jsme si z novin předčítali různé zajímavé sportovní, kulturní i jiné zprávy. Odtud jsme sledovali somrácké pokusy Zdena Oravského vymámit z luhačovických lázeňáků nějaké to cigárko. Když s dvacetníkem v ruce prosil, svým mutujícím těšínským dialektem: „Prodejte mi, pane, prosím, cigaretku...“ Většinou byl úspěšný a to tak, že mu i ten dvacetník nechali, ale stalo se, že zůstal bez dvacetníku a to pak hamounského prodejce znectil celou škálou velice zajímavých přirovnání. Jednou si dokonce vymyslel, že bude odnášet za úplatu z nádraží lázeňákům kufry. Jenže hned při prvním záběru, kdy dřel kufr skoro přes celé městečko, mu ta hodná paní, od které si sliboval alespoň pětku, jen hezky poděkovala a odměnila ho čokoládovým bonbónem. Kdyby slyšela ta jména, kterými jí při svém návratu k lavičkám počastoval, červenala by se ještě dneska.