• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Jak jsem sportoval

Tělovýchova a sport, tato dvě slovíčka mne provázela od nejrannějšího dětství a ještě ve dvou třetinách mého dosavadního života by mě ani nenapadlo, že mě sport a tělovýchova bude také částečně, i když jen teoreticky živit.

Sportu jsem se nikdy v životě nevyhýbal. Své první kotrmelce jsem si vyzkoušel pod vedením zkušeného sokolského náčelníka Arnošta Tučka v nevelké sokolovně v Lokti. Bylo to v době, kdy bratři Sokolové už nebyli bratry a buď někam odešli, nebo se podle tehdejších zvyklostí nazývali buď křestním jménem nebo se z nich stali páni a někdy i soudruzi cvičitelé. Faktem je, že já sám jsem ve svém dětském životě, ať u v sokolovně v Lokti nebo ve Slaném nikdy žádné politizování nevnímal. Svůj boj o přežití prohráli bratři Sokolové na hodně dlouhou dobu v souboji se soudruhy z DTJ dávno před tím než jsem do sokolovny vůbec vstoupil. Ale tyhle boje se cvičenců samých a zejména těch dětských vůbec nedotkly. Prostě se tu cvičilo a basta. A tak to taky bylo správné. A i když už Sokol nebyl, zůstaly po něm sokolovny, které nadále plnily svoji tělovýchovnou i jinak výchovnou úlohu. A taky to krásné „Zdar!“ a „Nazdar!“ co se křičelo před a po cvičení.

Na volejbalovém kurtu jsem často skutečně dominoval.

Můj loketský sport byl vedle kotrmelců a skákání přes různé nářadí v sokolovně reprezentován hlavně turistickými pochody v rámci celorepublikové akce 100 jarních kilometrů , kterých jsem se pravidelně nepovinně – povinně účastnil. Fotbal, který si čas od času zakopali loketští kamarádi na hřišťátku za nynějším lanovým mostem, mě nikdy moc neuchvacoval a tak mi jako další sport zbývalo plavání v mělčích, ke koupání vyhrazených úsecích řeky Ohře.

Nejinak tomu bylo ve Slaném, kde jsem se tužil v sokolovně pod vedením cvičitele Jirky Rumla a cvičení na nářadí mi předváděli jen o málo starší, ale o hodně šikovnější mládenci Venca Ušák a Ivo Ekl. Pamatuji se, jak bývala slánská sokolovna stejně natřískaná při cvičení kluků i děvčat. U dveří vestibulu postával s neodmyslitelným cigárkem, tabákem vonící, obrýlený pan Eršil, který prý byl dokonce nějakým mým vzdáleným strýčkem. A cvičení v takzvané rekreační tělovýchově ovšem podstatně doplňovaly hodiny tělocviku ve škole a na hřišti za školou Na Hájích a taky na dlouhé topolovce a pěšinkách lesoparku, kde nás pérovala a proháněla paní učitelka Hortová a později učitelé Kožíšek a Švarc.

Protože jsem byl chcípák a častý marodér, tak jsem kromě své úplně první – loketské spartakiády, kdy jsme běhali uvázáni na pentlích kolem májky, už nikdy na žádné další spartakiádě necvičil. Jen jsem se, byv ze zdravotních důvodů zproštěn nácviku, díval na své secvičující se spolužáky. Také zimní výcvik na horách, který moje třída absolvovala v osmé třídě jsem si neužil, protože jsem si ve stejném termínu užíval v ozdravovně ve Zlatých Horách u Jeseníku. O svých rakovnických sportováních jsem se zmínil v předchozích vzpomínkách.

Úplně jinou kapitolou ovšem bylo mé sportování luhačovické. Až do vybudování kurtu pro odbíjenou naše hezká a milá škola jakékoliv sportoviště postrádala. Když si pak tělocvikář Vejva umínil, že se i luhačovičtí učni, mnou zastoupení, zúčastní krajských přeborů v atletice v Gottwaldově, začalo přituhovat. Kdysi jsem se před ním hloupě zmínil o mých velmi dobrých výsledcích ve skoku vysokém, kde jsem se skutečně dopracoval až k nějakým těm 180 centimetrům. A tak jsem byl Vejvou vybrán k reprezentaci naší školy na poli hnedle olympijském. Aby zajistil moji sportovní přípravu, půjčil mi pan učitel své lehké atleticky přilnavé tepláky a chtěl se mnou běhat. Tady mě opravdu hodně přecenil. Mé už tak podlomené zdraví, navíc silně dopované nikotinem jakékoliv běhání prostě odmítalo. Srdce mi bušilo úplně všude jinde než v hrudníku, plíce se mi smrskly do velikosti váčku na tabák Taras Bulva a když jsem začal po zhruba stometrovém úseku záplatovat luhačovickou výpadovku svým vlastním plicním asfaltem, pochopil Vejva, že tudy cesta nepovede. Ale nepovolil. Bůh ví odkud přivezl takovou tu tyčku pro skok vysoký, tu trojhrannou, černobíle pruhovanou, co se přes ní skáče. Na hřišťátku za místním kinem objevil hodně zanedbané a skoro zapomenuté doskočiště a na něm mě donutil trénovat. Dostal jsem ocelové pásmo na měření výšky a spolužáky Rudlu Šestáka a Jiříka Plešiho Vondráčka, kteří mi měli nahrazovat chybějící postranní sloupky u doskočiště. Taky mi od pana školníka vypůjčil hrábě, abych si mohl doskočiště pohrabováním upravovat. Omluvil nás ve vyučování a vyhnal na hřiště.

Tedy písek v tom doskočišti prakticky chyběl, protože si ho domorodci už hodně dávno odnosili na své stavby, nebo rybičkám do akvárií, ke kaktusům a co já vím kam. Hráběmi jsem roztloukl prehistorický škraloup a přihrabal zbytky písku do míst, kam bych mohl dle odhadu, po svém skoku vysokém dopadnout. Kluky jsem postavil po stranách na rozteči té pruhované laťky a pásmem jsem odměřil počáteční výšku. Troufl jsem si na 150 centimetrů. Skočil jsem je svým stylem, osobně zvaným „kotoul plavmo hodně svislo“ úplně bez problémů. Horší už to bylo s dopadem. Nejen, že jsem špatně odhadl místo kam jsem si přihrábnul tu načechranou hromádku. Ale už někde nad tyčí mi došlo, že sice skáču sto padesát nahoru, ale padat dolů že budu víc jak sto osmdesát, protože doskočiště bylo vlastně jen taková prkny po obvodě vyznačená, v některých místech až hnedle půl metru hluboká vana. Udělal jsem všechno pro své svědomí i pro své zdraví a skočil jsem si už jen dvakrát. Pak jsem si nechal na intru ošetřit odřeniny peroxidem a byl jsem připraven reprezentovat.

V nádherném gottwaldovském atletickém areálu se ale skákalo do gumy, která byla minimálně metr vysoká. Opticky to bylo jako skákat proti zdi. Můj první a povedený skok však rozhodčí neuznali pro jim zcela neznámý styl. Další dva, kdy jsem si drze nechal zvýšit laťku na 185 cm, jsem ji prostě jen podlezl. Vejva to naštěstí neviděl a své školní fanynky jsem chytře nechal doma v Luhačovicích.