• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Jak jsem se stal málem Luhačovjanem

Smutek v mé duši, nastolený inkasováním kopaček od mé zlaté Deny, jsem nějak nedokázal rozchodit. Nepomohly prázdniny, nepomohla celá řada hodných a hezkých děvčat a pitím jsem ten smutek jen otupoval. Až jsem se, bylo to myslím na počátku druháku, rozhodl se vším tím hořem skoncovat, vypořádat se s ním jednou provždycky a to tak, že ztrestám nejen sebe, ale i ty maloměšťácké lázeňské Luhačovice, protože že se stanu jedním z jejich trvalých obyvatel.

Poznal jsem tu jednu místní dívku a začal můj nový románek. Tak jako Deny mohla být zvána Nastěnkou, něžnou, drobnou hnedle k pedofilství ještě svádějící dívenkou, můj nový objev byl opačného ražení. Byla to Marfa, Marfuša, veliká, spíš severskou losici připomínající nejen vlahým pohledem dokulata ořasených očí, nejen lišejníkovému drnu podobným účesem, ale i postavou a vleklým tažným pohybem. A budu jí říkat Marfuša i nadále, protože si asi můj výsměch a zlobu přece jen až tak nezasloužila... i když.

A zbyl jen smutný klaun

Takže Marfušku jsem poznal nevím ani jak, ani kdy, prostě někdy potmě, když jsem byl asi přiotrávený požitým alkoholem, který jsem konzumoval v palírně svého známého. Byla hodná a silná, protože mě odtud odnesla ke škole, abych mohl vstávat ráno ze své postele. Jestli jsem jí při tom poponášení poblinkal, nabídl lásku nebo manželství, to jsem si nezapamatoval. Fakt je, že druhý den odpoledne, bylo to v sobotu, přišel Lišák na cimru, kde jsem se stále ještě vzpamatovával z opice a povídal, že kvůli mně před školou přešlapuje nějaká hrůza. Nic zlého netuše vyšel jsem na práh školy abych se ocitl podobně jako Alenka v říši divů a za zrcadlem.

„Tak já tu teda čekám,“ houkla na mě vysoká, trochu rozkřáplá nakudrnacená blondýna a usmála se, až jsem couvnul.

„No a co?“ snažil jsem se přijít věci na kloub.

„Sme přece domluvený, že k nám jdeš dneska na večeři!“ popadla mě za ruku a chtěla mě odvléknout neznámo kam a bez ohledu na to, že jsem jen v trenýrkách a pantoflích.

Vytrhl jsem se jí a omluvil se, že se musím opláchnout a doobléknout. Můj návrat na cimru vyvolal hned celou řadu veselých a ještě veselejších narážek na „mojí mladou klisničku“, „adoptivní kraví mámu“, „ovčí babičku“, „vylízanou škebli“ a bůh ví co ještě. Urazil jsem se a řekl jsem jim, blbečkům, jen ať se smějí, já že jim ještě ukážu. To že uvidí! A tak jsem to udělal.

Marfuška se mi zaklínila do podpaží a odvlekla mě, s hrdě vztyčenou hlavou, hnedle přes půl Luhačovic k velkému patrovému výstavnímu domu. „Tady bydlim,“ povídá, „a půlka toho baráku je moje, abys věděl do čeho jdeš.“ Vůbec se se mnou nepárala, ale ona se asi nikdy nepárala s nikým a s ničím.

„To je Libor, má mě rád a večer jde se mnou na tu hasičskou zábavu,“ řekla rodičům a bácla se mnou do čalouněné židle u velikého, jakoby z nějakého zámku ukradeného stolu.

„Tak ty jsi ten náš ženich,“ usmál se na mně poloprázdnými ústy stařík, zřejmě tatínek mé losice. „Ale jen tak ti ji nedáme. Musí zůstat poctivá, až do svatební noci, ty kanče!“ zahrozil na mně prstíkem.

„Neměj obavy taťko,“ bekla Marfa a plácla mi na talíř asi půl kila bramborového salátu a řízek velikosti čepice rádiovky. „Já si ho vykrmím a to něco uvidíte,“ houkla na něho a na skromně vyhlížející přihrblou matinku. Myslel jsem, že stále ještě vyspávám opici, i když jsem se už dusil salátem a řízkem. Myslel jsem že je to jen takový hodně živý sen, ale nebyl. Po večeři mi tatík, starý los, půjčil svoje šaty, protože v tom, co jsem měl na sobě jsem na hasičský bál prostě jít nemohl, to se v Luhačovicích neslušelo. Nebyl to sen, byla to pravda. Na bále jsem byl Marfuškou ohlášen jako její nastávající manžel a spolumajitel nemovitosti. Luhačovičtí hoši mě opili do němoty a zase to bylo na Marfě, aby mě dopravila do mé noclehárny. Další týden jsem se jí poctivě vyhýbal. Pak jsem jeli na dva měsíce domů a já se těšil, že na mně zapomene. Ale nezapomněla.

Asi čtrnáct dní jsem v klidu pracoval v knihkupectví pana Zimy v Kladně, když se otevřely dveře a ozvalo se hlasité: „Dóbrýýý dééén!“ při kterém mi naskočila husí kůže. Byla to moje Marfuška. Nesnažil jsem se šéfovi ani kolegyním nic vysvětlovat, požádal jsem rychle o volno a nacpal jsem Marfu do slánského autobusu.

Máma měla šok, když jsem jí děvčátko představil. Dovolila, abych ji nechal přespat v mém přízemním pokojíku, ale já musel zůstat nahoře a spát v pokoji na gauči. Dolů jsem nesměl ani nakouknout. Marfa sice trochu vrčela, ale já jí pošeptal, že se u ní stavím, až naši odjedou ráno do práce. A to jsem taky učinil.

Chystal jsem se na nejhorší. Celou noc jsem si představoval bolestné zabučení hanobené jalovičky. Celou noc jsem se odhodlával k zprznění téhle přerostlé panny. Všechno už mi bylo fuk. Budu třeba kašpar, budu smutný klaun, ale můžu být i Luhačovjan s půlkou honosného baráku. Potom začalo svítat...

Objala mě jako chobotnice trochu zapařenými chapadly, stále ještě zpitomělá spánkem a já se odhodlaně vrhl na práh své budoucí reality. Žádné bolestné zabučení se nekonalo, jenom jsem začal tak nějak ztrácet půdu pod nohama. „Ona mě sežere! Skončím jako sameček kudlanky nebo černé vdovy. Chcípnu! Vycucne mě!“ blesklo mi hlavou a z posledních sil jsem se snažil vymanit z tlamy té rosnatky mlženky či chňapavky půlené, která se mě právě chystala zblajznout i s fuseklemi, co jsem si zapomněl svléknout.

„Ty přece nejsi žádná panna,“ vyhrklo ze mně, když jsem se konečně vyhrabal z jejího objetí. „No a co, snad jsi nečekal, že budeš první!“ obrátila se ke mně otráveně zády. Oddechl jsem si. Kašlu na barák. Radši budu ten klaun. „Vstávej,“ stáhl jsem z ní peřinu, „pojedeš domů!“ A tak tedy jela.