• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Jak jsem dostal kopačky a z Vondráčka byl Pleši

Moje láska k Deny byla bezmezná, něžná, radostná a absolutně bezstarostná, což byla ovšem veliká chyba. Tedy moje chyba. Protože zatímco mě by ani náhodou nenapadlo koukat po jiných děvčatech, Danulka v ohledu okukování druhého pohlaví žádné zábrany neměla a já byl v té své lásce slepý jako ta patrona, co jen práskne a nevystřelí žádnou kouli. Protože zatímco já tu svou lásku něžně rozbaloval na sluníčku, hojdal v loktech, skrýval před deštěm a kroupami a vytahoval se s ní v místních restauračních zařízeních, ta Danuščina tak nějak vychládala a vychládala. A já jsem si fakt vůbec ničeho nevšiml, až když už bylo pozdě...

Najednou jsem byl jen kamarád, sice dobrý, ale jen kamarád. Takový, co už ji nesměl líbat hnedle všude, kdekoli a kdykoli se mu zachtělo. Ten co už nebyla jenom jeho a nikoho jiného. Ten, na kterého se třeba i zlobivě zamračila a řekla: „Nech mě a jdi pryč!“

Jirka Pleši Vondráček na trofejním snímku s Rudlou Šestákem.

A aby toho nebylo málo, začala chodit s jinýma klukama a dokonce s jedním muzikantem z Luhačovic. Na toho se chodila dívat do sálu nad knihovnou, kde se svým bigbítem zkoušel docela pěkné písničky. Ty se mi líbily a klidně bych mu odpustil, že se mu Deny taky líbí, ale jí jsem to tedy odpustit nemohl. To tedy ne!

Bože, jak já žárlil. Žárlil a choval jsem se při tom jako úplný blbec. Špehoval jsem Danulku, kam jen se hnula, vyvolával jsem spory s klukama, se kterými jsem ji zrovna potkal a kteří měli naštěstí víc rozumu než já a nenaflákali mi hubu, když jsem si o to koledoval. Čas od času jsem si jí ukradl někam stranou, jen sám pro sebe, snažil jsem se vrátit ji mojí lásce a líbal jsem jí a škemral jsem, škemral a škemral... A ona mi to trpěla, aby pak s úsměvem řekla: „Je konec, už neblázni, chlapečku.“ A to byl konec.

Z téhle mé první lásky jsem se snad nikdy nevymarodil. Zůstala ve mně tak nějak zapíchnutá, zakořeněná, zastydlá. Hodně dlouho jsem si pak holek užíval spíš jen jako za trest. Mstil jsem se na nich svými rádoby city – necity. Nebyl jsem na ně zlý, ale ještě hodně dlouho potom jsem si nedokázal představit vedle sebe někoho jiného než Deny. Všechny byly hezké, ale nebylo to ono, byly milé, ale kam se na ní hrabaly, líbaly mne a nechaly se laskat, ale její vůni mi žádná nedovedla nahradit. Vždycky jsem nakonec zůstal sedět jako smutné štěně v klubovně internátu a zamilovaně jsem čučel na dveře a doufal, že třeba přijde a usměje se na mně, dá mi pusu, odvede si mě dolů ke kotelně a všechno bude zase jako dřív. Ale doufal jsem marně, jako ten Pavel Bobek, co mi tam z gramofonu zpíval pořád dokolečka: „Mám naději, že uslyším, tvé tiché volání...“

A jak jsem se trápil s mými prvními kopačkami, ne a ne se s nimi vyrovnat, čas kolem mě tak nějak ubíhal a já si ani nevšiml, že už bude hnedle konec mého luhačovického prváku. Školu jsem sice zvolna zvládal levou rukou, ale na kytaru jsem v té době hrál fakt tak strašně smutně, až mi Jirka Liškař smrtelně vážně řekl, ať už se na to radši vyseru. A měl pravdu. Ani ruleta o holky a o peníze mě nebavila. Vysedával jsem v hospodě U vola a poslouchal kecy místních lopat a hnojařů a bavil jsem se jejich naivitou a někdy jsem si je, tedy ty kecy, i poznamenával, protože tahle hospodská lidová slovesnost prostě neměla chybu.

A pak přišlo ono osudné odpoledne, které mne nakrátko vytrhlo z trud. To odpoledne, kdy se z vrchlabského krasavečka Jirky Vondráčků stal během krvavé a ještě krvavější hodinky holohlavý kolohnát s přezdívkou Plešoun nebo jinak Pleši.

To bylo tak.. Jirkovy zrovna zase nějak došly peníze a on se rozhodl, že se bude prodávat. Jako nějaká ta kurvička, čili prodejná ženská. Ale vůbec ne, že by v tomto případě šlo o nějaký honorovaný sex, to ne. Jiřík si prostě vymyslel, že se rozprodá po kouskách a že začne na hlavě.

„Kdo dá korunu, může mi jednou stříhnout do vlasů. Jeden pramen za korunu!“ nabízel nůžky manikúrky a své tmavé, dlouhým pobytem mimo domov už taky silně mastné vlásky.

„Koruna je málo, vole,“ mutoval mu do ucha Zdeno Oravski, který se stavěl do role takového nějakého jeho pokladníka. „Za korunu je, kemo ty vole, nedávej,“ radil vážně.

„Tak dobře,“ nechal se přemluvit Jiří, „malý stříhnutí za korunu a velký za dvě!“

První šel stříhat Prcek Ludva, protože ho tam ostatní přistrčili. Už to že musel dát korunu, pro něj bylo utrpení a teď navíc měl začít stříhat jednoho ze svých nejmilejších patronů a ochránců.

„Hele! Vytlač korunu a stříhej,“ řekl mu přísně Lišák. A Ludvovi nezbylo než poslechnout.

„Kurňa, ty vole, kurňa,“ naříkal si potichu a opatrně ustřihl Jirkovi asi tak dva vlásky. „To je za korunu málo,“ usoudil Lišák, „musíš střihnout ještě jednou a pořádně!“ A tak to všechno začalo.

Než jsme se v korunových a dvoukorunových střizích všichni vystřídali, měl Jirka hlavu celou strakatou, jak někdo střihal hloub a jiní mělčeji. Tu a tam už silně prosvítala mastná bílá kůže a tu a tam už z ní dokonce začínaly prosakovat čůrky Jirkovy krve.

„Takhle ho nemůžeme nechat,“ řekl kamarádsky druhák Jarek Mikulica. „Ukažte, já ho přejedu svým elektrickým holicím strojkem, ať má tu hlavu všude aspoň trochu stejnou.“ Jenže Jarkův elektrický dělník se po několika minutách usilovného vrnění na mastné Jiříkově lebce zadusil a zavařil. A pak došlo na nejhorší. Hned několik ochotných rukou se nabídlo se svými žiletkovými hrabičkami a Pepa Hausner, kdo ví odkud, vytáhl dokonce břitvu. Fakt je, že Vondráček po všech těch holicích procedurách úplně nevykrvácel a když se mu rány zahojily, byl opravdu docela pěkný Pleši. Ale těch 37 korun, za které tehdy své kadeře prodal, už dávno neměl.