• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Prckova gynekologie a jiné drobné problémy

Prcek Ludva Durkalec byl, jak už jsem dříve několikrát předesílal, buď zaražený ve vývinu, či nějak opožděný nebo zastydlý. Někteří profesoři, zejména naše krásná ruštinářka, profesorka Pelíšková, trvali na tom, že se mu na matrice při narození buď spletli nebo upsali v letopočtu, protože není možné aby už dosáhl svých avizovaných patnácti let. My, jeho spolužáci a soupostelníci z naší společné cimry ve škole jsme však Prcka měli rádi. Nikdo ho neodstrkoval, nešikanoval. Ostatně ta šikana, o které se dnes tolik mluví existovala v našich dobách snad jen na vojně. Nám vůbec nevadilo, že je Prcek takový nějaký menší a dětštější. Nevadilo nám, že když se zasměje od srdce, tak padají konzervy ze skříní a lítají víčka od lahváčů. Byl to prostě náš Prcek a žádného jiného bysme (nebo snad bychom) ani nechtěli. Nevadilo nám, když na jeho nedochůdčí vzhled poukazovali číšníci v hotelových restauracích nebo pinglové v putykách. Ludva byl náš Prcek a basta... ale kdyby se mu snad někdo chtěl posmívat nebo mu nějak ubližovat, měl by v první řadě co dělat s námi. On v nás snad vzbuzoval takové nějaké ty otcovské pudy, které na nás v budoucnosti teprve čekaly. On byl tak docela nevinný, nechci říct blbý, ale fakt takový nevinný, nezkušený. A tak jsme mu, my jeho luhačovičtí nejbližší, ty životní moudra začali prostě předávat. Pomaličku, po lžičkách, dalo by se říct, že po kapičkách.

Prcek Ludva Durkalec na fotografii z portrétní galerie Jiřího Vondráčka.

Vzpomínám si, jak ho vzali Jirka s Rudlou do luxusního hotelu Alexandria. A protože Jirka zrovna dostal z domova nějaké drobné, tak si dali tamní specialitu – řízek Carmen. On to byl v podstatě úplně normální přírodní řízek, takový ten bez strouhanky navrchu. No a místo té strouhanky na něm byl řádně ostrý kečup a jako sněhová korunka to všechno završovala šlehačka. Byl to prostě optický i chuťový nářez. A protože tam Prckovi pivo nenalili, tak mu Jirka, na udobřenou, koupil ještě navrch nějaký ten dortík a taky kofolu. A Prcek to fakt, už proto, že to bylo zadarmo, úplně všechno stláskal a kluci mu pak, když se číšníci nedívali dali honem taky napít piva, aby se necítil ošizený. No a Ludva, když chtěl, tak měl splávek jako starej santusák.

Domů ho potom tak tak dovedli a rovnou do koupelny, protože na záchody už to bylo pro Ludvíčka daleko. A tak, zatímco Prcek za strašného úpění a bolestných výkřiků chrlil a zvracel tu alexandrijskou baštonádu, kluci mi, protože při tom už jsem byl osobně, vyprávěli, kde byli a co si tam dali.

Ale to ani vyprávět nemuseli, protože já to měl v korytě jako na dlani, jak to tam z Prcka lítalo. A bylo toho fakt zatraceně hodně. No on Jirka nikdy nebyl žádnej škrt a Rudla jak by smet.

Prckovi bylo zle a co bylo nejhorší, on pořád nemohl s tím blinkáním přestat a to i potom, když už v něm nezůstal ani kousíček toho řízku Carmen, s kečupem a se šlehačkou, ani drobeček z těch dortíků a ani slzička kofoly či piva. Hejkal a říhal tam nad tím naším společným, teď už vypláchnutým, plechovým korytem, oči plné slziček. Až se mi ho dočista zželelo a celkem logicky jsem mu začal radit.

„Prcku, ty vole,“ povídám soucitně. „Ty už prostě nemáš co blít, tak už holt blít nemůžeš, no...“

„Ale když mě se furt chce,“ slintal Ludva do koryta už jen nějaké ty zbytkové kyselé šťávy.

„Tak to asi budeš muset něco sníst, abys měl zase co blít,“ mudroval jsem vážně.

„Já ale fakt teď nic jíst nemůžu,“ škytal Ludva mezi svými žaludečními kotrmelci.

„Tak se, kurva, aspoň napij vody, ty vole,“ už jsem toho taky začínal mít dost, protože Vondráček se mi posmíval ode dveří a Šesták, aby se taky nepoblil, odešel neznámo kam.

„No na mě nečum! Já tě takhle nevožral!“ omlouval jsem svou hrubost, celý dojatý vlhkým začervenalým pohledem Ludvových očí, po usilovném zvracení plných krvavě popraskaných žileček. „A pij, ty vole, aspoň se napij vody,“ domlouval jsem mu samaritánsky.

A Ludva tedy pil. Pil jako duha, ale výsledný efekt nebyl žádný. Až když později zemdlený, ještě trochu přiožralý a plný vody neklidně usnul, řekl mi Jirka Vondráčků důvěrně. „Už jsi, ty vole, někdy viděl, aby někdo blil vodu, vole?“ A já musel přiznat, že jsem to opravdu a ani teďkonc u Prcka, doposud nikdy neviděl.

Prcek, i přes to jak byl nevelký a jak vypadal, začínal zřejmě dospívat v muže a jeho večerní otázky, zvědavě vyslovované do milosrdné tmy tmoucí, nás mnohdy opravdu přiváděly do rozpaků. Tak například na svou vlastní otázku, co že to mají holky tam dole? si okamžitě, vesele pokřikoval oněch několik sprostých synonymů. Tak jsem mu musel otcovsky nakecat, že tedy holky kromě toho, co tady vyřvává, mají tam dole pod pupkem taky ještě kloaku, že ano... Prostě takovou díru a do té se jim dělají děti, zatímco to ostatní mají jen na vylučování. Teprve později jsme zjistili, že si Ludva všechny tyhle naše pitomosti a mnohé další kraviny poctivě zapisoval do notýsku a učil se je zpaměti. Také středoškolská učebnice Gynekologie a porodnictví, která se bůh ví jak a proč zatoulala do naší veřejné třídní knihovny způsobila v Ludvíčkově duši zatracený rumrajch. Při slově vagína se mohl potrhat smíchy a po ulicích i ve společných místnostech zčista jasna vykřikoval různé porodnické poznatky, jako například: Krevní koláč! nebo Placenta! a řehtal se jako blázen...

Když se nás profesor Lipár jednou o vědeckou literaturu zeptal, co je to gynekologie, vyprskl Ludva v zadní lavici smíchy a Lipár nic zlého netuše řekl: „Tak, prosím, poví nám to Durkalec!“

A Ludva vyskočil, vykulil na pana profesora oči a vykřikl: „Krevní koláč!“ Pak si zatřepal před očima prsty obou rukou a zařval: „Sex, sex, sex!... Cítíš to chvění v konečcích prstů?!“

Do dalšího ročníku už Ludva k naší lítosti nenastoupil. Ale pokud vím, dospěl v normálního člověka a jak jsem slyšel, tak potom i docela normálně žil a pracoval... Ale holt ne v knihkupectví.