• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Tam na stráni nad školou

Bylo to takové klidné, řeklo by se vyhlídkové místo, tam na stráni nad školou. Dalo se tam vyjít ze dvora školy a nebo také od bočního vjezdu, přímo ze silnice. Já a kluci z našeho i sousedního pokoje jsme tam navíc mohli docházet i oknem přímo od mé postele. Bylo to místo našeho ranního, popoledního i podvečerního a večerního odpočinku. Ráno, na první cigárko před vyučováním, tedy pokud jste nezaspali. Po obědě před odpoledním vyučováním, jsme se tu slunili, hráli si a prali se jako koťata někde na zápraží statku. A v podvečer, když to šlo, tak s děvčaty a pak už úplně potmě jen s kamarády a s cigaretkou před spaním.

Zleva: Zdeno Oravski, Prcek Durkalec, já se peru s Liškařem , Jana Písková se Simonou Adámkovou, Jirka Vondráček, Aňa Šulačka a Jarka Zímová na stráni nad školou.

Tahle vyhlídka se stala jakousi součástí našeho luhačovického bytí. Tady to bylo naše, nikdo nás tu nebuzeroval, nikdo nás odtud nevyháněl. Tady to byla součást našeho školního domova. Ze stráňky jsme viděli tak akorát k nechráněnému železničnímu přejezdu a na hospodu U vola, kam jsme odtud také střídavě docházeli.

Z pohledu vlevo bylo vidět na silnici od Gottwaldova k benzínové pumpě. Kousek dál byla autobusová zastávka, na které vystupovali někteří naši vyučující, kteří bydleli v Gottwaldově (tedy ve Zlíně) a nebo někde cestou. Tak jsme třeba dvakrát týdně mohli vidět vystupovat pana profesora Janušku, co nás měl na brannou výchovu. Bývala s ním docela legrace, někdy až sranda. Nám klukům on mnoho času nevěnoval. Byl zrovna ve věku, kdy se chlapům čas tak nějak nachýlí a oni začnou koukat po holkách, jako kdyby měli zítra umřít. A to byl případ našeho pana profesora. Když měl takový ten svůj den, vrkal jako holoubek, naparoval se jako kohout, posedával na katedře s rukou v kapse, pohupoval nohama a přehraboval se na hambatém místě. Kdyby to šlo, tak by učil jen dýchání z úst do úst a nějaké ty masáže při srdeční zástavě. Tedy ale jen na holkách. Ale holky se na něj nijak nezlobily a měly ho, alespoň ty puťky, docela rády. Dámičky v naší třídě ho měly spíš jen tak pro zábavu, ale on snesl kde co a nikdy se nijak neurazil.

Vzpomínám si, jak nám jednou přinesl do třídy takové ty atombordely – gumové kombinézy, co se do nich člověk nasoukal a zapnul až po hlavu, kde byla plynová maska s dlouhým chobotem na jehož konci se houpala plechovka s filtrem. To bylo, kdyby byla atomová válka, tak abysme ji přežili. Jenže nechybělo mnoho a my, tedy naše holky, by nepřežily ani nácvik oblečení toho atomového oblečení. Těch obleků bylo deset na celou školu. Deset nás mohlo přežít. Ostatní neměli v atomové válce nárok, leda by si vlezli do nějakého hodně hlubokého sklepa, jako byl třeba v hospodě U vola.

Januška si vybral deset nejvyvynutějších děvčat a poradil jim aby si odložily co jde, protože teď se bude oblékat tohle protiatomové oblečení na čas. Děvčátka byla soutěživá, shodila svetříky a jen v košilkách a podprsenkách čekala na startovní čáře. Januška vytáhl stopky, odpočítal „Ráz, dva, tři, teďky!“ a holky se začaly cpát do těch příšerných gumáků, jako by jim ta atomovka už hvízdala nad hlavou. Byly to takové ty spíš usedlejší typy, šprtničky, pěkně oplácané, jaké měl pan profesor nejradši.

Fakt je, že to netrvalo ani co bys řekl švec a holky přestaly být děvčaty a přeměnily se v nějaké předpotopní nestvůry, nebo snad mimozemšťany z nějakého sovětského fantastického filmu. Už jen natáhnout plynovou masku a byly kompletní i s tím dlouhým chobotem.

Januška se spokojeně podíval na stopky a odmáčkl vítězný čas Dáši Šrubařů z Ostravy. A pak odmáčkl druhý čas a třetí.

Koukal jsem se na ty holky, o kterých už jsem ani pořádně nevěděl která je která. Zahlédl jsem jen vyvalené oči za kulatými průzory v masce. Ale průzory se najednou zakalily a maska jakoby se jim najednou opticky úplně a docela přicucla k obličejům. Něco nebylo v pořádku. Vítězná Dáša Šrubařů se zakymácela a plácla sebou na podlahu. A za ní druhá a třetí a další a další, přímo k nohám vyjeveného Janušky.

„Honem, ty vole!“ pobídl mě Lišák. „Neodšroubovaly si víka na filtrech!“ vykřikl a začal šroubovat plechovku u Dáši Šrubařky. A tak jsme honem s Rudlou Šestákem a dalšími vyskočili z lavic a každý popadl jednu tu plechovku a začal ji dole povolovat. Dopadlo to dobře. Holky byly sice trochu přidušené a zapařené z toho přicuclého atombordelu, ale přežily a Januška nám zbytek hodiny jen děkovala a děkoval.

Z naší stráně jsme taky dvakrát týdně viděli ze zatáčky na konci silnice za benzínkou vybíhat profesora Vejvanovského. To byl náš tělocvikář, maratónec, který za každého počasí, v zimě i v létě, běhal do školy z Gottwaldova takový svůj malý osmadvacetikilometrový maratónek. Jak jen jsme ho zahlédli, tak jsme věděli, že za chvíli zvoní, protože on prostě běhal fakt úplně přesně na čas.

A právě Vejva s Januškou vymysleli, že nám na naší stráni nad školou vybudují kurt na odbíjenou. Plácek tam byl tak sotva pro jeden, ale proč ne. Vykopali jsem za jejich dozoru jámy na kůly a na hromádky nanosili větší i menší šutráky, do základů těch kůlů. „Doděláme to příště,“ řekli kantoři na konci hodiny.

Večer jsem měl nějaký splín nebo co a docela slušně jsem se U vola ztřískal. A snad že mi nesedla večeře, prostě mi při předspánkovém posezení s cigaretkou na stráni kopla pumpa a já jsem se ani ne tak pozvracel, jako spíš poblil. A zrovna na jednu tu hromadu kamení do základů. Byla tma a nikdo to neviděl. Druhý den nás Januška vyhnal na stráňku dodělat ty kůly. „Na ty šutry tam vpravo moc nešahejte“, varoval jsem kluky. A tak zatímco jsme nosili kamení z hromádky vlevo, iniciativní Januška odnosil ty vpravo. A jak to vypadalo, tak si mého večerního šavlového tance vůbec, ale vůbec nevšiml.