• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Přátelé Rumunska a jiné průšvihy

Láska k mé zlaté Deny, Danulce, Danuličce mi sice zabírala hodně času, ale už proto, že jsme byli každý v jiné třídě a ona na intru a já ve školní noclehárně, zbývalo mi dost prostoru na vyvádění různých volovin s kamarády spolužáky a sem i nějaký ten čásek na učení. tedy, když už hořela koudel. To se mi přihodila třeba taková hrozná věc, že jsem po nějakém delším tahu usnul v hodině vědecké a odborné literatury pana profesora Lipára. A usnul jsem tak tvrdě, že jsem začal dokonce hlasitým pochrupáváním vyrušovat. Kantor Lipár nařídil třídě absolutní ticho a začal za volného procházení zkoušet. Dával opravdu tichoučké a jednoduché otázky, spíš takové testíčky, kterých jsem se jinak tuze rád účastnil a na kterých jsem nasbíral hromadu dobrých známek. Tentokrát tomu bylo jinak. Lipár se zeptal a když se nikdo honem nepřihlásil obrátil se na moji spící osobu a zeptal se: „No, Dobneru? Jestlipak nám k tomu něco řeknete?“ No a já samozřejmě neřekl nic, jen jsem prý stále vyluzoval ty chropoty a sem tam nějaké volnější zafunění. A tak když jsem se probudil měl kantor Lipár u mého jména v notýsku hned sedmnáct pětek za sedmnáct nezodpovězených dotazů. A čestné pionýrské, že mi je nikdy nesmazal a já jsem se zbytek pololetí sakramentsky nadřel, abych to stáhnul alespoň a trojku.

Druháci zleva: Karel Roth, Jarda Chmela a Petr Cestr v kofolovém opojení a před nimi ještě nepoblitý Joska Křejdl.

Tohle byl ovšem jenom a jenom můj průšvih. Jiný, docela hezký malér nám spáchal Jirka Vondráček v Gottwaldově, kde jsme byli na hodině psaní strojem. Využil už hodně podvečerní tmy a sebral v hale školy zvětšené pohlaví, čili velikou a pozlacenou sádrovou bustu našeho učitele národů Jana Amose Komenského a odnesl ho na autobusové nádraží. Tady ho postavil do fronty a když jsme pak všichni nastoupili a autobus odjel zůstal Ámos na tom nástupišti úplně sám až do rána. Že mu ranní rosa nic moc neprospěla to dá rozum. Vyšetřovalo se, ale nikdo Jirku nenapráskal, tak jsme dostali kolektivního zaracha a všechno nakonec dobře dopadlo. Horší by to asi bylo, kdyby tím neodjetým cestujícím byl třeba Vladimír Iljič Lenin, co stál v tom školním vestibulu hned vedle.

Za dlouhých večerů v našich pokojících – nocležnách se líhly v hlavách jednotlivců nápady, které mnohdy hrozily dalšími kolektivními tresty nebo jinými újmami. Hodně se rozšířila například hazardní hra takové té dětské rulety, kdy jsme se navzájem obírali o naše nevelké finanční částky, které jsme měli k dispozici, včetně peněz na jízdenky na cestu domů. Nebylo výjimkou, že se od hracího stolu ozývaly i zoufalé výkřiky totálních zkrachovalců, kteří nabízeli do banku za určitý úplatek i své nic netušící školní lásky. „Prodám Pavlu za padesát!“ hulákal Jirka a další podobně. Tedy já jsem o svoji Danulku v ruletě nikdy nehrál.

Jinou kratochvílí bývaly různé blbé a ještě blbější sázky, rovněž vyplývající z nedostatku financí. Tak například se Jirka Vondráčků sázel o tři koruny na cigára, že skočí z mostíku do luhačovické stoky. Skočil a jen díky jeho andělíčkovi strážníčkovi se mu nic nestalo, protože kalné vody tam nad tím zapáchajícím bahnem, ve kterém se vyválel, nebylo ani deset čísel.

Skoro nevinnou sázku uzavřel druhák Joska Křejdl o to, že vypije na jeden zátah deset láhví kofoly. Byly to takové ty třetinky, tak nám to ani nepřišlo nic moc zvláštního. Jenže Joska nebyl pijan, na pivo nechodil a tak měl ten žaludek takový nějaký scvrklý a po sedmé vypité kofole se poblil takovým způsobem, že jsme v tom sladkokyselém Křejdlovu moku čvachtali ještě druhý den ráno. Zajímavá byla třeba i sázka, zda Joska usne na polštáři, do kterého jsme mu založili čtrnáct dní nepřetržitě používané ponožky Bohouše Štambachra. Joska spal jako andělíček, ale Štamba ráno řádil jako černá ruka, když ty zatvrdlé ponožky ne a ne najít.

K jednomu z velkých kolektivních malérů došlo v krásném jarním nedělním večeru. Ve škole jsme byli sami samotincí, kantoři, kteří přes týden spali v komůrkách nad námi se ještě nevrátili ze svých víkendových výletů a domovů. Někdo z těch, co jezdili na sobotu a neděli domů přivezl flašku rumu a bylo tu i nějaké to vínečko. Sesedli jsme se ve společné koupelně, kouřili cigárka, popíjeli rum a víno a dívali jsme se jak Liškař a Kupka a ještě někdo, už nevím kdo, hrají karty pokra, že abysme se to taky naučili. Jen tak jsme ucucávali, ale je fakt, že my starší už jsme před tím zkonzumovali naproti v hospodě U vola nějaká ta pivíčka a tak netrvalo dlouho a nálada byla víc jak bujará. Začaly se vyprávět vtipy a různé čuňačinky, ze kterých byl samozřejmě nejvíc nadšený náš Prcek Ludva. V rohu koupelny stály vysokánské štafle na jejichž vrcholu se kymácel opilý Zdeno Oravski a vykřikoval své italské tázací „Bérké?! Bérké?!“ Asi se divil jak a proč se takhle ožral.

Bylo hodně k půlnoci, už jsme měli totálně vypito, ale jásání a kecání nebralo konce. Najednou se do našeho přiopilého hlomozu ozvalo hlasité klepání. Asi už bylo kolikáté a velmi důrazné, když jsme si ho konečně všimli. A pak už to nebylo klepání ale bušení. Tehdy nám došlo, že jsme v té koupelně asi zamčení.

Oravski na štaflích začal vyvolávat: „Jen pojď dál Šošiku, Šošíčku, Šošiku, no jen pojď dál!“ jakoby snad věděl, kdo to buší. Někdo, kdo měl dost síly, otočil klíčem v zámku a do koupelny vešel opravdový profesor Šošík, řeklo by se, že Zdenovi jako na zavolanou. Za tmavými obroučkami brýlí mu blýskaly oči.

„Vyvětrat a spát!“ zařval do toho cigaretového a alkoholového puchu. „Zítra si to vyřídíme!“ nakopl prázdnou flašku od rumu, prásknul dveřmi a bylo po srandě.

Ráno jsme šli všichni do sborovny, kde jsme se museli vyzpovídat. Řekli jsme, že jsme pili jenom my, co už nám bylo nebo hnedle bylo osmnáct a slíbili jsme, každý na svou duši, že už se to nebude opakovat. Bylo nám odpuštěno, ale od té doby nám pedagogický sbor nadlouho neřekl jinak než „přátelé RUMUnska!“