• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Tak sbohem, tuláčku!

Krásné měsíce mé první lásky budou trvale patřit k těm nejhezčím okamžikům v mém životě, stejně jako ty po jejím skončení následující, zůstanou asi těmi nejhoršími. Užívali jsme si ten něžný vztah, jak jen to šlo. Laskali jsme se, chutnali se jako motýli, co na květinách sají nějaký ten fantastický nektar. A nejhezčí bylo, že nám všichni fandili a nikdo nám nezáviděl. Všichni si rychle zvykli, že nás v odpoledních a podvečerních hodinách jen těžko najdou každého zvlášť. I kantoři byli shovívavě vlídní a dokonce i stará nepřejícná vychovatelka Rozsypalka mlčky strpěla naše každovečerní loučení dole pod schody v internátu, u dveří kotelny.

S Jirkou Vondráčkem už v opravdovém luhačovickém jaru.

I po příjezdu ze Zlína, který se tenkrát jmenoval Gottwaldov, kam jsme jezdili jednou týdně do učňovky na psaní strojem – čili techniku administrativy, jsem neopomněl ještě honem, honem vlítnout na internát, stáhnout Deny dolů ke kotelně a tam se sytit rukama i ústy její zrovínka před chvílí vykoupanou jedinečností. A když jsem pak celý zpitomělý láskou vracel od kotelny, málem , že jsem tu bábu Rozsypalku při děkování a popřání dobré noci taky nepolíbil. Miloval jsem tenkrát všechno a všechny a svět byl prostě fantastický. Všechno bylo jednoduché, všechno šlo jako po másle, všechno se mi dařilo. A úplně na vrcholu všeho toho štěstí byla má maličká tmavovlasá Deny. Jen jeden příklad za všechny. Nikdy v životě jsem nevzal do pusy smradlavej sýr. Žádnej a ani náhodou. V Luhačovicích nám každou neděli po obědě nechávali na polici kuchyně takzvanou studenou večeři, což byl povětšinou nějaký trvanlivější salám, paštika nebo normální tavený sýr a kupa chleba k tom. Jednou jsem zůstal dočista paf, když jsem vedle chleba a másla našel na polici olomoucké syrečky. Hnusné, žlutě lepkavé kotoučky smrděly už od dveří.

„Tak a mám po večeři,“ konstatoval jsem směrem k Deny. „Tohle já do huby nevezmu!“

„Vážně,“ usmála se má láska a šla a úplně klidně, jako nějaký opravdový degustatnt si strčila tu kulatou ohavnost do pusy a začala jí vychutnávat. Pak se ke mně se smíchem přitulila a dala mi takovou jednu pořádnou syrečkovou pusu. Takovou pusu, že mi pak už nezbylo než si ty tvarůžky taky nacpat do dutiny ústní. A tak mě tohle olomoucké líbání už natrvalo odnaučilo nechuti k smradlavým sýrům.

Odjezd z Luhačovic na skoro půlroční praxi znamenal předlouhé odloučení, které jsem si vůbec nedokázal představit. Psal jsem Danulce tři i čtyři dopisy týdně a nebyly to jen tak nějaké dopisy. Byly to romány typu Jamese Joyce, kde nechybělo vlastně nic, snad ani minuta mého odloučení. Posílal jsem jí ty balíky úhledně popsaného papíru. Ona mi pak na revanš tak jednou týdně napsala psaníčko, kde stálo. „Děkuji Ti za krásný romány, jenom nevím, kdy je budu číst. Mám se dobře, nemám co dělat, tak si teď zrovna skáču na posteli. Mám Tě ráda a líbám Tě, Tvoje Deny.“ Těch pár řádek jsem si potom četl skoro celý další týden večer před spaním a taky přes den, když byl zrovna čas. Voněl jsem k tomu pomuchlanému papíru a snažil se z těch několika linkovaných řádků nasát Danulčinu vůni. Většinou marně.

Tak jsem v osamění přežil Vánoce. Propil jsem se Silvestrem a propracoval se v milém knihkupectví pana Zimy lednem a únorem k březnu. Sníh už byl dávno pryč, na Hájích se rozvoněly fialky a v zahrádkách domků Na Skalkách kvetly ocúny, modřince, bledulky a všelijaká jiná jarní skalková květena. I na mně dýchlo jaro a už jsem to prostě nevydržel. Nasedl jsem na autobus a jen tak nalehko, v polobotkách, tesilkách, svetříku a v šusťáčku jsem vyrazil směrem na Krkonoše. Mou konečnou stanicí bylo Vrchlabí, kde bydlel spolužák Jirka Vondráček a co bylo to nejhlavnější, bydlela tu i moje láska. Jenže zatímco ve Slaném bylo jaro, tady bylo sněhu kolem vymetených ulic až po okna autobusu a jen jsem z něj vystoupil, hned jsem na umrzlém sněhu vyválel. Jirku i Danulku jsem našel ve zdejším knihkupectví. Podle dohody jsem měl bydlet u Vondráčků, ale měli jsme si s Jirkou a s Deny udělat hezký výlet do Špindlerova Mlýna. Ten první večer jsem byl na stravě v hostinci u vysokánského pana Vondráčka. A tenhle večer se nám docela vydařil. Jenže byl bez Deny. Druhý den jsme vyrazili do Špindlu. Pěšky, protože kousek dál ve Vrchlábu, jak řekl Jirka, bydlela Deny. Tu že vyzvedneme cestou. Jenže pro mě v polobotkách a v šusťáčku byly ty čtyři kilometry do Herlíkovic učiněnou křížovou cestou. Ale z Herlíkovic už jsme jeli autobusem a co bylo hlavní, seděl jsem vedle svojí Danulky. Držel jsem se jí za ruku jako klíště a zbožně jsem jí ozobával pusinku, víčka i tvářičky. Ve Špindlu bylo krásně, pozval jsem je na oběd a pak jsme seděli a povídali si. Venku se zatím rozchumelilo a sníh padal a padal, až z toho byla kalamita. Autobusy nejezdily, taxikáři se vymlouvali a mě došly korunky. Nachýlila se půlnoc a my pořád seděli ve Špindlu. Copak já už byl plnoletý a Danulka taky, ale Jirkovi bylo teprve šestnáct a i přes jeho chlapácké kecy mi bylo jasné, že nám tenhle výlet asi jen tak neprojde. Do Vrchlabí jsme šli nakonec v těch strašných závějích pěšky a nebýt Danulky tak jsem tam na silnici někde umrznul. Až u Herlíkovic nás dohonily sněžné pluhy a taky z Herlíkovic jsme za poslední korunky dojeli k Vondáčkovům. Byly čtyři hodiny ráno. Jirka zazvonil, dveře se otevřely a paní Vondáčková si mě, už tak na kost zmrzlého změřila pohledem, při kterém tuhla krev. „Táto, pojď sem,“ zavolala někam za sebe. Přišel pan Vondráček a bez jakéhokoliv vyptávaní dal Jirkovi pořádných pár facek. Zavřel jsem oči a čekal kdy dojde řada na mně. Jenže místo toho přišla paní Vondráčková, hodila přede mne mou cestovní tašku a řekla: „Tak sbohem, tuláčku!“ Dveře se zabouchly a já osaměl před Vondráčkovic domem. Zmrzlý, potupený a bez koruny. Jirka mi pak hodil z okna padesátku a v autobuse do Prahy jsem začal pozvolna rozmrzat. Do Slaného jsem dorazil už úplně rozmrzlý a šťastný. Byl to sice pěkný průšvih, ale měl jsem zase na jeden celičký den svou milou Danulku. Libor Dobner