• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Holky jsem měl fakt moc rád

Ještě ve Slaném, s kamarádem Mílou, jsme chodili, jak se říkalo „cournout Londu“, kde jsme „rozhazovali sítě“ a „lovili“. Já nosil světlounce šedé tesilky, dole do zvonů. Máma mi na ně koupila látku a s Vaškem Smrčkou jsme pak jeli na fichtlu do Kolče, kde byl na kalhoty vyhlášený krejčí. Byl to takový malý prošedivělý dědeček a byl prý bukvice, čili přihřátý. To jsme jen tak lehce poznali při měření, ale jinak se k nám choval slušně. Říkalo se, že kdo u něj zůstal přes noc, ale jen tak na omak, tak měl do rána ušito. My jsme museli domů a tak jsme si kalhoty vyzvedli až o dva dny později. A byly fakt moc pěkné.

Máma mi nechala ušít modro bílou kytkatou košili, se stříbrnými knoflíky, prostě hipísácky boží! Téhle levné módě už chyběly jenom drobné doplňky, jako byl modrý hedvábný šátek místo opasku a dva páry lehkých chlapeckých tenisek, co se jim říkalo „Toníky“, zatímco dívčím, co neměly tkaničky ale gumičku přes nárt se zase říkalo „Jarmilky.

Původně bílé Toníky jsem pak obarvil textilními barvami v hrnci na velikovoční vajíčka. Jeden pár byl oranžový a druhý zelený.

Takhle vymóděný jsem s Mílou i dalšími kamarády korsoval Londu, klábosil s kluky a děvčaty, postával s cigárkem v troubě našeho krásného kina v Grandu a prostě jsem si užíval.

Bombovou věcí bylo, když jsme s Mílou zjistili, že v bazaru, co byl naproti spořitelně, prodávají za dvacku opravdové tvrdé, černé buřinky. Tenhle nákup byl fakt za babku a tu svojí buřinku mám ještě dneska doma ve skříni. Jen škoda, že se nedochovaly žádné fotodokumenty tohoto našeho vyfintění.

Předposledním doplňkem, který jsem vyčaroval v mámině skříňce na klenoty byl hliníkově stříbrný řetěz s kulatým přívěskem, na kterém byla hlavička egyptské faraónské princezny Nefertiti. Ten byl fakt boží i když v létě trochu víc špinil můj zpocený krk.

Vrcholem mé „chuligánské“ garderóby byly ovšem kulaté sluneční brýle, které měly na levém oku kruhový nápis LÁSKA ANO! a na levém zase VÁLKA NE! Víc už jsem snad ani chtít nemohl. Byl jsem hipík jako vyšitý. Ale jen do té doby, než jsem se u rybníka Novasu pochlubil skupině zvlčelých jinochů, že my hipísáci se nepereme, ani když nám někdo chce dát přes držku.

Udělali kolečko a bušili do mě a pohazovali si se mnou od jednoho k druhému a každý si utrhl kousek z té mé kytkaté košile – na památku. Když skončili, z košile toho moc nezbývalo, ale já zůstal hrdý, s čistýma rukama, protože jsem si opravdu ani jednou nepraštil. Pod dolním rtem vpravo mi sice vykukoval z kůže zub, ale šel zastrčit zpátky, tak se vlastně nic nestalo. A protože jsem si poraněné místo nemohl holit, dopracoval jsem se ke svému prvnímu, ještě hodně chlapecky jemnému vousu, ze kterého jsem si potom nechal pouze bradu a knírek. A díky tomu bradkou protáhlému obličeji jsem na pár příštích let získal ne příliš chtěnou přezdívku „kozel“.

Konec šedesátých a začátek sedmdesátých let byl sice ve znamení normalizace a perestrojky a bůh ví čeho komunistického ještě, ale to šlo všechno tak nějak mimo nás. Je fakt, že nás každou chvíli legitimovali příslušníci VB a že jsme si písničky Karla Kryla mohli zpívat jen někde v ústraní nebo doma. Ale to nám nevadilo, to bylo lepší, vzrušující – bylo to zakázané! Tak co bysme chtěli víc!

Když se podařilo, že něčí rodiče vypadli na nějaký delší výlet, flám, či dovolenou, to bylo teprve vzrůšo. Pilo se co teklo, hlavně rybízáky z drogerie, hrála se svlíkací flaška nebo prší. A jako naschvál, jsme to byli vždycky my kluci, kteří jsme trnuli už jen v trenkách, zatímco holky, na které jsme se tolik těšili, měly skoro pořád úplně všechno oblečení. To bylo k vzteku a úplně nejhorší bylo, že jsem si nejen ani nevrznul, ale ještě jsem se pak doma neřádsky poblil.

Byla to úplně jiná doba. Holky vůbec nebyly až tak moc vstřícné a my jsme zase nebyli až tak oprsklí a dotěrní a tak když se někomu z nás podařilo pohladit, podržet nebo dokonce políbit chvějivě teplý dívčí prs, byl to zážitek na několik dalších dní. Takové to anonymní zkoumání tajných míst opačného pohlaví umožňovala také návštěva biografu – když se zhaslo. Ale vždycky to také nefungovalo a největší průšvih pak byl, když se přetrhl film a nečekaně rozsvítili. Tak to jsme byli hanbáři, hanbatí!

V Luhačovicích jsme zpočátku také randili ve skupinách a ne ve dvojicích. Teprve jsme se sortýrovali a jen tak namátkou zkoušeli, která by asi mohla být ta pravá.

Vzpomínám si na večery, když jsme před usnutím na společné cimře hodnotili získané informace a zkušenosti. Chudinky holky, kdyby jen tušily, do jakých podrobností jsme se kolikrát dobabrali. A Prcek Ludva z toho měl skoro každý večer psotník.

A pak najednou, jsem zjistil, že ve skupině s více děvčaty už chodím sám… Jirka měl Pavlu, Rudla Petru, Zdeno Oravski se po holkách zatím neohlížel, Lišák s Pepou Hauserem je brali jako nutné zlo a Prcek byl zatím rád když se trochu chlapsky do obloučku vyčůral.

Já jsem se děvčaty obklopoval moc rád. Držel jsem za ruku hned jednu, hned jinou a taky v kině jsem seděl pokaždé vedle jiné a taky v klubovně… V klubovně, kde se z gramofonu ozýval mlhavě zabarvený hlas Pavla Bobka zpívajícího píseň: Mám naději, že uslyším tvé tiché volání… Zpíval mi z duše, protože i já měl svou velkou naději. Ale to jsem ještě vůbec netušil jak brzo se to moje volání ozve.