• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

O kulturním vyžívání

Luhačovice v plné letní sezóně nabízely svým lázeňským hostům spoustu zajímavých kuturních programů a zážitků. Koncerty, vystoupení folklórních i jiných skupin, celotýdenní provoz biografu a tak podobně. To bylo ovšem povětšinou o prázdninách, kdy jsme byli doma na svých praktických pracovištích. V září, když jsme do Luhačovic nastoupili sezóna již pomalu pohasínala a od října už tu, jak se říká, „chcíp pes“.

Připomínám, že se psal rok 1969 a proto nebylo divu, že nám škola ani internát nenabízely možnost sledovat televizi.

Hezounek Jirka Vondráčků z Vrchlabí.

Filmové vyžití nám zprostředkovával zdejší biograf, který ale v podzimních a zimních měsících promítal pouze ve středu a v sobotu. V tyto dna jsme měli, tedy hlavně podstatně přísněji hlídané osazenstvo internátu, vycházky do deseti hodin večer. Což bylo dobře, protože, když se nešlo s holkama do kina, tak se mohlo o něco déle hezky a potmě randit.

Jednou za čas jsme také jezdili do krásného velikánského kina ve Zlíně. Tyhle výpravy zprostředkovávala paní profesorka Hanka Svobodová a také filmy, které jsme shlédli byly povětšinou vhodnými studijními doplňky. Tak jsme například mohli vidět v premiéře krásný americký velkofilm El Cid, natočený podle stejnojmeného eposu.

Televizní absence nám v Luhačovicích nikterak nevadila, protože naše škola se vedle gramofonu, magnetofonu a epidiaskopu pyšnila také vymožeností 16milimetrové promítačky. Ta byla zabudovaná v jedné z horních tříd, v pěkné bedněné promítací kabině.

Z téhle promítačky jsme museli odkoukat řadu odpočinkových, ale někdy i pěkně hnusných instruktážních filmů, například o bezpečnosti práce, o výrobě papíru, o první pomoci při všech možných úrazech a podobně. Ovšem největším přínosem pro nás, bylo to, že nám kantoři Lipár nebo Šošik jednou za čas přivezli z gottwaldovské – zlínské půjčovny filmů nějaký ten opravdu pěkný film, na který jsme se pak mohli koukat třeba třikrát i vícekrát. K těm nejoblíbenějším patřil Řek Zorba a z těch českých třeba Utrpení mladého Boháčka.

Měl jsem to štěstí, že jsem se brzy a rychle naučil naší školní promítačku obsluhovat a tak nebylo třeba přetěžovat jinak zaneprázdněné profesory a mohli jsme si filmy v odpoledních a večerních volnech promítat podle libosti. Pro mě tato nově nabytá zručnost měla ještě další význam. V dopoledních hodinách jsem totiž místo vyučování, chodil promítat ty instruktážní filmy i pro další dva ročníky. Po čase se ze mě stal takový promítací suverén, že jsem po spuštění filmu klidně opustil hlučnou promítací kabinu a kliďánko jsem si každý film skouknul, pohodlně usazen na židli mezi ostatními.

Jednou se mi to ale opravdu nevyplatilo. Po skončení filmu, zatímco ostatní odcházeli, jsem otevřel dveře kabiny. Dovnitř jsem se ale nevešel, protože byla plná volně napadaného filmového pásu. Promítačka si prostě přestala navíjet a všechen odehraný film se místo na zadní cívku vinul na podlahu a odtud výš a výš, hnedle až ke stropu té maličké místnosti. Dalo mi hodně práce, opatrně namotat film zpět na cívku a samozřejmě, že se to neobešlo bez občasného lepení.

Vedle filmových produkcí jsme měli občasnou možnost vyposlechnutí různých koncertů. Koncerty klasické hudby, jsme vnímali především z gramofonu školního. Něco jiného pak byly koncerty světových skupin všech možných žánrů, které jsme si vozili na gramodeskách z domova a směli si je pouštět na gramofonovém přístroji, jenž byl součástí vybavení prvního ubytovacího pokoje ve škole. Druhý gramofon nám sloužil v klubovně internátu. Tady ovšem hrozilo neustálé nebezpečí, že při podle nás nepříliš hlasité hudbě, vešla nekompromisní vychovatelka, gramofon vypla a nás, co jsme tam nebydleli vyhodila na ulici. A bylo po muzice.

Asi nejpreferovanějším songem v našich školních celibátních pokojích byl tehdejší šlágr, psalo se to myslím Je t´aime – a četlo Ž tém. Při něm, do zvolna plynoucí zamilované melodie dýchali a eroticky docela přesně vzdychali dva interpreti – muž a žena. To bylo moc krásné, hlavně pak večer, když se zhaslo. Největší problém v nastálé tmě řešil bohužel zase náš Ludva Prcek, který se neustále vyptával, proč tam ti lidé tak hekají. Nemohu a ani nechci citovat naše odpovědi, ale pravda je, že i já jsem byl později překvapen, když jsem v televizi na vlastní oči viděl scénku tohoto zamilovaného šlágru. Ona, slzíc a vzdychajíc, upustila kapesníček a on, rovněž neustále vzdychající, se pro ten kapesník neohrabaně ohýbal. To mě tedy dostalo… Já si totiž ve tmě naší nocležny taky vždycky myslel, bůh ví co při tom hekání nedělají.

Za hezkých teplých podvečerů jsme si několikrát zahráli své vlastní improvizované scénky na dvoře internátu. K těm nejoblíbenějším patřila scéna Jirky Vondráčka coby Vinnetoua, sestřeleného z malé plošiny u dveří skladu ložního prádla. Odtud se střelený Vinnetou pomalu, s krátkými zastávkami, plnými výkřiků typu: „Bratře! Umírám! Miluju tě! Bratře! Ech! Ach! Uch!“, koulel po malých kovových schůdcích z výšky prvního patra k betonové podlaze dvorka. Někdy jsem ho zastřelil já, jindy Rudla Šesták. A ten co nestřílel byl vždycky bratr Old Shatterhand, který pak nebohého Jiřika Vondráčků při dokoulení na beton podržel v náručí a bratrsky mu pomohl dodýchat. Tyhle scénky byly, i přes prakticky stále stejný obsah, pokaždé úplně originální. A většinou to bylo tak realistické, že jsme při tom skutečně řvali a holky taky slzely – smíchy.

No a tuhle, velice krásnou, přínosnou a kulturní zábavu nám, bohužel, po krátkém čase zatrhla přestárlá a nepřejícná vychovatelka, obecně zvaná Baba Rozsypalka.