• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

O některých kantorech a o potíži s Ludvou

Luhačovickou knihkupeckou školu, její studentíky a profesorský sbor jsem si zamiloval úplně hned od začátku. Naše škola byla pobočkou velikánské učňovské školy ve Zlíně, kterému se v té době všude jinde říkalo Gottwaldov. Ale tady v přímém okolí tohohle Baťova města to byl prostě pořád a pořád Zlín. Náš ředitel, soudruh Semela, byl ředitelem na té veliké učňovské škole, plné budoucích kadeřníků, pinglů, servírek, kuchařů, instalatérů, soustružníků, ševců, krejčích a co já vím, jaké další obory se tam ještě učily. Takže tenhle náš soudruh ředitel, který se přece jen choval docela komunisticky, byl v naší školičce jen zřídkavým zjevem. Náš profesorský sbor a byl to až na některé nepříliš světlé výjimky skutečně profesorský sbor, byl taky tak trochu z jiného světa. Tady se nesoudruhovalo, říkalo se slušně pane profesore… paní profesorko, a nikdo nám nevtloukal do palice, že jim máme říkat soudruhu a soudružko. A zase ti menší, co měli soudruhování ze základních škol a třeba i z domova už definitivně vžité, tak těm zase nikdo neříkal, aby říkali pane a paní. A oni sami se toho zlozvyku pomalu ale jistě sami zbavili. Už v tom tu byla taková zvláštní demokracie.

Slánský Dobner (vpravo) s plzeňským Rudlou Šestákem.

Hned první školní den jsem se nabídl mladému vyučujícímu, který se jmenoval Martin Lipár, že pomůžu nosit učebnice a sešity. S partou dalších jsme pak lítali nahoru do učebnicového skládku a zase dolů, kam jsme snášeli ty papírové vědomosti pro celou naši třídu.

Martin Lipár byl Moravák, pocházel z malé vesničky, co se jmenovala Suchá Vrbka a byl na ní hrozně hrdý. Nás měl vyučovat český jazyk a českou literaturu a myslím že taky občanskou nauku.

Profesorem třídním byl přísný, nekompromisní rádoby tvrďák v brýlých, s vlasy sčísnutými dozadu a za ušima připlácnutými k hlavě. Jmenoval se Milan Šošik a vzdor tomuhle jménu on z Moravy nepocházel, ale byl z jihočeské Soběslavi a byl na to rovněž patřičně hrdý. Profesor Šošik byl socialistickým systémem zneuznaný Baťovec a to pro nás byla velká výhoda, protože jeho styl vyučování byl docela zajímavý a originální. I když vyučoval z mého pohledu ty nejblbější předměty, tedy matiku a ekonomii. Jenže matika v jeho podání to byly mozek bystřící kupecké počty. On dokázal udržet třídu v absolutním pozoru, když nasadil nějakou číslici a sám s kalkulačkou v ruce, procházel mezi lavicemi a přihazoval a nebo ubíral dvou i třímístná čísla. To vždycky na někoho ukázal a vyvolaný musel vyskočit a nahlásit ten zrovínka úplně nový výsledek. Takováhle matika se mi líbila. On ostatně dokázal zpříjemnit i pro mě už od základky a hnojárny úplně nepochopitelnou trojčlenku. Už jen tím, že u něj nevyjížděl vlak, nebo autobus z bodu A do bodu B. U něj se jezdilo, chodilo a třeba i létalo z Čikvásek do Bukovánek a opačně. Milan Šošik byl hodně náladový profesor a když neměl svůj den, protože večer před tím třeba přebral nebo měl nějaké nevydařené milostné problémy, tak to jsme se třásli. Dokázal v zádumčivé nasranosti přetrhat úkoly v sešitech hnedle všem, dokázal hodit od katedry po nějakém rušiteli třeba i svazkem klíčů. Dokázal být ukrutně nespravedlivý a nikdy se nikomu neomluvil i když se nakonec ukázalo, že pravda byla na naší straně. Profesor Šošik, stejně jako Lipár spal v kamrdlíku v patře za sborovnou a zůstával v Luhačovicích většinou i přes víkendy, zatímco Lipár jezdil do té své Suché Vrbky za maminkou a tatínkem.

Naší pedagogickou bohyní byla paní profesorka Hanka Svobodová, čili Svobodka, jak jsme jí láskyplně říkali. Byla to vysoká tmavovláska, svobodná, už trochu v letech. Vlasy nosila vyčesané do takové té temenní žemle a na horním rtu měla tenký, vášnivě tmavý kníreček. Uctívali jsme ji skoro všichni. Její výklady byly zajímavé a přínosné. Necpala nám do hlavy letopočty a data narození. Stačilo jí, když jsme toho kterého literáta dokázali zařadit do období jeho literárního směru. Ona mě svými výklady donutila přečíst další spousty dosud neznámých autorů – spisovatelů i básníků. Když měl člověk načteno, byly hodiny její „světovky“ čili světové literatury něčím klidným, něčím krásným, něčím takového toho školního pedantství zbaveným hezoučkem. Dodnes, když zavřu oči, vidím ji, jak stojí před lavicemi, s drobnou knížečkou staročínských zpěvů v rukou. Jak nám, aniž by do té knížečky pohlédla, recituje citlivě a něžně: „Na mne-li myslíš ještě jen trošinku, vykasám sukýnku, přebrodím řeku Cen. Když na mne nemyslíš už ani trošinku – inu jsou na světě jiní přec, blázínku!...“

Jeden z mála studentů, který měl ze Svobodky panickou hrůzu, byl Prcek Ludva Durkalec. Marně jsme mu říkali, ať se jí nebojí, že stačí, když si bude hodně číst a má u ní vyhráno. Prcek prostě nečetl a číst nechtěl. On se zajímal jen o holky, což byl v jeho případě, bohužel, zájem pouze jednostraný. Jedinou knížkou, kterou ve své pubertální bujarosti prolistoval byla středoškolská učebnice Gynekologie a porodnictví, která se nějakým nedopatřením dostala do naší třídní knihovny a kterou jsme mu, přiznávám, že to byl idiotský nápad, předložili.

Odpovědnost za nečtoucího Prcka vzal nakonec na svá bedra Plzeňák Rudla Šesták. Vytáhl z naší třídní knihovny N.A.Ostrovského bolševický tlustospis Jak se kalila ocel, položil ho před Prcka na lavici a povídá: „Člověče, Ludvo. Tady v tý knížce, někde na pravý straně, vošuká mistr mladou dělnici. To by sis měl přečíst.“

Jenže Prcek to vzal po svém a přečetl jen a jen ale úplně všechny ty pravé stránky. Pak přišel za Rudlou a zklamaně povídá, že tam nic takovýho nebylo. „Tak to já jsem se teda asi splet,“ zamyslel se Rudla. „Že by to bylo na některý stránce vlevo?“ No a Prcek si pak v tý úplně blbý knize přečetl zase všechny stránky levé. Bohužel, opět bez tolik očekávaného erotického zážitku.

„No tak teď alespoň můžeš říkat, že sis konečně nějakou knihu přečet, i když na přeskáčku,“ uzavřel Rudla se stále neuspokojeným Prckem definitivně svůj pedagogický seminář.