• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Luhačovické začátky

Ten, kdo zná Luhačovice z přelomu 60.a 70.let minulého století jako krásné lázeňské město, prosvětlené sluncem a nabízející se svými zdravotními a pohostinskými službami, ten zná jen jednu – a sice tu lepší tvář léčivými prameny proslaveného městečka. Lázeňští hosté, to byla extra třída, dojné krávy, to byl sladký nektar, na který se všem zdejším obyvatelům sbíhaly sliny. Lázeňští hosté znamenali kšeft. Oni přiváželi peníze a nejen pro tehdejší socialistická zařízení, ale i pro celou řadu majitelů zdejších vilek, domů a domků. Vždycky, když začínala lázeňská sezóna, tak se všichni tihle zámožnější Luhačovjané stěhovali i se svými rodinami do přízemků, suterénů, přístavků a prádelen, aby své byty, nebo spíš jejich jednotlivé pokoje mohli za slušný peníz pronajímat zdraví zde hledajícím lufťákům.

Zdeno Oravski v brýlých v naší I.K třídě.

Internát, škola a budoucí knihkupci, to byla spíš skvrna na dobrém jméně lázeňského města. O knihkupecké učně tady, s výjimkou několika zdejších vyučujících, kuchařek školní jídelny, výčepáka v nádražním bufetu a biletářky kina, skoro nikdo nestál. K čemu jsou taky v lázních budoucí knihkupci. Jedno umrněné knihkupectví už tu mají a taky je tu knihovna, kterou vede a obsluhuje starý pan Václavík, manžel naší „alte muti“ němčinářky. Luhačovice nepotřebují knihkupce, Luhačovice by spíš brali kuchaře, číšníky a servírky, kteří by za mizerný učňovský žold, oddřeli ve svých hodinách praxe tu nejhorší restaurační pomocnou práci.

Lázeňská kolonáda, kafé bar a další restaurační podniky v téhle zóně o nás tehdy vůbec nestály. A proč taky. Vždyť jsme zabírali místa v kafáči, těm jejich zlatým slípkám, které by tu tak rády utrácely, zatímco z nás vypadly tak leda tři koruny za kafe se sodovkou nebo tři dvacet za pomerančový džus. A kouřili jsme a hlasitě jsme hovořili a byli jsme zarostlí a neupravení, tedy alespoň podle mínění těch maloměstských škrobů.

Ale pro nás nebylo lepšího prostředí k tomu, abychom drželi jeden s druhým a všichni dohromady. Abychom se semkli v takovou nějakou dosud neznámou komunitu, pohrdavě se bránící nechtění a nepochopení svého okolí. Nebylo lepšího prostředí k uzavírání přátelství, mnohdy přerostlého v doživotní kamarádství.

Tak jsem vedle Jirky Liškaře alias Lišáka poznával své další spolubydlící a zároveň spolužáky. Rudlu Šestáka z Plzně, se kterým jsem plzeňsky zpíval věty jako: „Copa to máš? Kdepa si byl?“ Rudla byl jen o dva měsíce mladší než já a stejně jako Lišák byl zneuznaným absolventem prvního ročníku tehdejší SVVŠ. Spal v přízemí palandy na protější straně. Nad ním si ustlal kluk s „krátkým zobákem“ Zdeno Oravski z Českého Těšina. S tím měkkým i na konci svého jména měl zpočátku trochu problémy s pedagogickým sborem, ale vše se vyřešilo, když ho doložil rodným listem. Zdeno přišel rovnou z devítky a puberta s ním mlátila jen to fičelo. Mutoval, kouřil, koukal po holkách a jeho, šeplavým slezským přízvukem vedené hlášky, se brzy zařadily k našim oblíbený rčením. Mluvil i ze spaní a to mně zajímalo. Když jsem večer brnkal v posteli klukům na usnutí a když jsem pak zbyl bdící už jen já sám, byl to právě Zdeno Oravski, který se do kolem se ozývajícího chrápání, pochrupování a podobně zčista jasna rozpovídal drmolivým, málo srozumitelným projevem. Zkoušel jsem se mu do toho jeho blábolení zapojit, vklouznout mu do snu, ale nikdy se mi to nepovedlo. Buď povídat přestal nebo se vzbudil a poslal mě spát, což se rozespale po těšínsku řeklo: „Co děláš ty vole, choď do piči a chcípej kurva ne!“ Vedle téhle palandy byly myslím tři normální postele. Na té první od okna spal vyčouhlý Jirka Vondráček s knírkem, ulíznutou tmavou patkou a uhrančivýma očima. Ten byl z Verchlábi, kerkonošskej chlap, odkojenej mlíkovou políukou s houbama co se jí říká kyselo. Přišel taky rovnou z devítky, ale byl to světák, vyrostlej v horským rekreačním prostředí, kde měl jeho táta restauraci. Jirka vypadal starší a taky se podle toho choval. K pestré košili nosil parádní sako, kterému pro jeho zadní střih říkal krovky. Vedle něho spal již zmiňovaný jihlavský Lišák, volnomyšlenkářský samorost, kterému strašně vadilo, že jsem, ač nerad, mluvil strašnou směsicí všech těch nářečí a slengů, která tam kolem mě zněla. „Mluv, jak ti zobák narost, panáčku,“ říkal mi pokaždé když jsem začal zpívat, hutoriť, chachařit nebo mluvit po brněnsku. Jirka Liškař měl největší držku z celého pokoje, což nám dokázal při jedné z našich originálních soutěží. To jsme se vsadili, kdo nejvíc otevře hubu úplně dokořán a aby to bylo spravedlivé, měřili jsme tu rozteč šuplérou. Já si málem vyhodil sanici z pantů, ale byl jsem až čtvrtej. Lišák otevřel tlamu a všem bylo jasný, že tady je šupléra zbytečná. Lišák by klidně moh žrát topinky naštorc. Na třetí posteli u dveří bydlel další z našich exotů. Ludva Durkalec, kterému jsme hned od počátku říkali Prcek. Byl z Holomóce a vypadal, že se mu při narození spletli v rodným listě, jak shodně s naším uvažováním připouštěli i někteří profesoři. Ludva taky přišel z devítky, ale vypadal tak na šestou – sedmou třídu. Nejen vizáží, ale i chováním, vědomostmi a vůbec celou svojí fyziognomií. Ludva si prostě někdy příště zaslouží jedno samostatné povídání. V mojí řadě paland pak na té první od dveří spal můj spolužák, pražský Pepa Hauser. On byl hodně sporná osobnost. U něj člověk nikdy nevěděl. Byl svým chováním originální, ale i primitivní, což se nám líbilo a on mezi nás opravdu zapadl. Další pelechy patřily s námi bydlícím druhákům. Nad Pepou spal Ivo Mádr a nade mnou parádivý fešák Petr Bednařík. I oni do naší komunity bez větších problémů zapadli. Ostatní druháci – matně vzpomínám: Jarda Chmela, Petr Cestr, Bohouš Štambachr, Joska Křejdl, Karel Roth, Jarek Mikulica a Michal Kupka spali v pokoji předním.

Spát ve škole mělo tu nevýhodu, že jste ráno museli vstát dřív a po hygieně jste šli do internátu na snídani. Kdo nechtěl, tomu byla snídaně spolužáky přinesena. Výhodou zase bylo, že když člověk zaspal, mohl vlítnout do třídy na poslední chvíli – třeba i v pyžamu a když ho vyučující zapsal jako přítomného, omluvil se a pak teprve se šel umýt a převléknout. Což se mi přihodilo vícekrát.