• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

V novém domově

Po trvalých bydlištích v Lokti nad Ohří a ve Slaném a po rakovnickém krátkodobém internátním extempore, jsem se ocitl v domově dalším, v pořadí již čtvrtém. Byla jím jednopatrová budova na východním okraji lázeňského města Luhačovic, na daleké, předaleké Moravě. K dvoukřídlým hlavním dveřím vedlo několik schodů, které jsem si v dalších letech vyšlápl nesčíslněkrát. Za dveřmi se několika schodový výšlap opakoval, čímž se fungl nový knihkupecký elév dostal na chodbu na jejíž levé straně byla školní knihovna a vpravo má budoucí studnice vědění, čili třída číslo I. Třídy druhá a třetí byly v patře, stejně jako ředitelna, sborovna a kamrdlíky profesorů, kteří zde rovněž přespávali. Za naší třídou vpravo byly dvě větší cimry, ve kterých jsme bydleli a spali my, studenti knihkupeckého učiliště. První místnost patřila cele druhákům, sousední za ní byla větší a pojala do své náruče několik druháků a hnedle všechny nás prváky. Na čtyřech palandách a dvou normálních postelích nás tu mělo žít docela volným učňovským životem celkem deset chlapců ve věku 15 – 17 let. Moje postel byla dole v palandě v rohu u okna, což jsem od začátku kvitoval s povděkem, protože zejména v teplých měsících se tu dalo spát při otevřeném okně. Deset od maminkovské péče odstavených chlapců, povětšinou usínajících s nějakou troškou alkoholu v krvi, to už vydá nějaký ten puch a pokud jsem chtěl usnout a ne upadnout do bezvědomí, čerstvý vzduch zvenčí mi byl proti plynům vnitřním přímo plynem rajským. Tohle okno mělo ještě jednu velkou výhodu. Bylo nízko nad zemí a já mohl kdykoliv vyskočit ven na trávník nad příjezdovou cestu do dvora a vykouřit si cigárko, aniž bych někomu vadil a překračoval nějaký zákaz. Kouření mimo budovu školy se tu tolerovalo. Taky se tudy později dalo vycházet na noční výpravy za alkoholem, užívaným před usnutím – tedy za takzvaným šláftruňkem. To nebyl vůbec žádný problém, protože přímo naproti naší škole, za křižovatkou vlevo stála docela příjemná hospoda U koně, které se ale s ohledem na hostinského všeobecně říkalo U vola. Naše okolí bylo vůbec překvapující, protože v období nastupující normalizace, my jsme měli naproti škole vpravo kostel s pěknou kostelní zahradou, kde se tu a tam míhaly mladé, ale bohužel pouze hostující jeptišky. V sousední zahradě vpravo vedle školy stála fara, kde bydlel velice mladý a sympatický pan farář.

V tomhle městečku ještě pořád platila taková nějaká apolitická tolerance, protože zdejší soudruzi chodili, až na pár těch opravdu nejskalnějších výjimek, v neděli do kostela a ti liknavější katolíci zase klidně vedle svého pánbíčkářství vstupovali do KSČ a soudruhovali a tykali si ve schůzích.

Slánský frajírek v luhačovické květeně.

Dojemné byly zdejší pohřby. Sraz byl u kostela kde umrlého nejdříve vykropili, když byl katolík, nebo nevykropili, když si to za života nepřál. Pak šoupli rakev do černé dvanácettrojky a celý dlouhý zástup na jehož chvostu strkaly matky kočárky a belhali a plazili se nemohoucí důchodci obojího pohlaví, se hnul ke hřbitovu. Tam se šlo rovně kolem hospody U vola a přes železniční přejezd kolem bednářství nahoru a děsným stoupákem do kopce, na jehož vršku byl krásný, nebesům otevřený hřbitůvek. Když vezli v rakvi komunistu šel vpředu soudruh s červenou vlajkou a za ním teprve farář a kadidelnicí a ministranti. Když byl nebožtík antikomunista nebo soudruh jen vlažný, šel vepředu farář s ministranty a soudruzi šli za ním, bez práporu. Pohřby tu byly velkou a silně navštěvovanou atrakcí, stejně jako nedělní mše.

Jednou jsem taky, z mladické nerozvážnosti a nevědomosti, zašel na tu nedělní mši. Já jsem od malinka katolík, protože mě naši na smazání svého prvotního… no dejme tomu, že prvotního… hříchu, nechali pokřtít. Katolík jsem tedy byl, ale jen proto, že mně na začátku září roku 1952 polil loketský pan farář Koza hlavu svěcenou vodou a když jsem řval, tak přes moji novorozeneckou nahotu přehodil takovou nějakou ozdobnou dečku. Po strejdovi Husákovi, co mi byl za kmotra, jsem tak získal druhé křestní jméno Karel a od pana děkana Kozy zase fungl nový křestní list. No ale to jsem maličko odbočil. Prostě, já jsem v socialistickém Československu chodil do kostela jenom když jsem byl úplně malej s mámou a s babičkou Zdeničkou, ale pak už ne, a když jó, tak jenom na exkurzi se školou třeba ke svatému Vítu. A později už sám, ale to spíš za historií než za slovem Božím. V luhačovickém kostelíku jsem zůstal skromně stranou a udělal jsem moc dobře. Oni všichni, i ti úplně malí křesťánci, věděli když pan farář něco řekl, co mají odpovědět. Já tedy nevěděl vůbec nic a tak jsem jen tak otvíral pusu, aby se neřeklo, že tam jenom šmíruju. Horší bylo, když se všichni po nějakých slovech toho příjemného církevního činitele najednou jako jeden muž postavili. Protože než jsem stačil zareagovat a taky jsem se postavil, oni už zase seděli a já tam stál osamocený jako hruška v poli, dočista jako blbec. Tak jsem nakonec odešel a dodneška jsem přesvědčený, že jsem udělal dobře.

Pan farář byl opravdu strašně moc hodnej člověk. Směli jsme za ním přijít na faru, i holky, a jednou nám dokonce, když jsme dělali vánoční besídku, půjčil gramfonovou desku, na které od začátku do konce zněly zvony. Zvonily a zněly moc krásně a my jsme k tomu dramaticky předváděli hororové balady od Karla Jaromíra Erbena. My jsme tu Kytici sehráli a perfektně sehráli dávno před tím, než ji pánové Brabec s Macourkem zfilmovali. Jenže jak ta komunistická normalizace nabírala na síle, tak potom tenhle hodnej, tlusťoučkej, mladej a kudrnatej pan farář musel z Luhačovic odejít, aby nás, socialistickou a nedej Bůh později možná i komunistickou mládež, ideologicky nekazil. No a ten novej farář byl podstatně starší, měl pleš a na faru nás nezval, ani nám nepůjčil desku s andělskými zvony. V hostinci U vola sedával jen zřídka. A taky jeptišky, které za ním jezdily už byly hodně, hodně starší a pro naše post pubertální oči a smýšlení úplně a dočista nezajímavé a nepoužitelné. Libor Dobner